Plány

Plány

Dnes se vracíme z dovolené. O tom, jaká byla, se nejspíš dočtete příští neděli. O tom, co si na ni plánovali členové smečky, se můžete dočíst už teď. Například Mladší se den před odjezdem tajemně zeptala: „Máme černou fixu?“ Na papír se nezeptala. Proč asi…

„Na co chceš černou fixu?“ otázala jsem se vzhledem k jejímu výrazu ve tváři s nezastíraným podezřením.

„Ále, mám takovej nápad…“ blafovala holčička a tvářila se najednou rádoby nenápadně.

„Jakej nápad?“

„Ále… chci Starší nakreslit knírek, až bude spát,“ pravila trpaslíková s pravdomluvností sobě vlastní.

„To neuděláš!“ zamračila jsem se, zatím co Lev za mými zády dělal na Mladší jedničku oběma palci rukou.

„Přestaň ji v tom podporovat!“ požádala jsem muže. Důrazně. Vážně. A taky jsem si dávala pozor, abych se ani trochu neusmála, když jsem viděla, jak ho můj požadavek zarmoutil. Vypadal opravdu smutně, když se obhajoval slovy: „Promiň, ale mně to opravdu připadá jako zajímavý nápad. Teď se mi to chce samotnýmu úplně zkusit!“

Takže si musím dávat bacha i na to, aby se po černé fixe nezačal shánět on, napadlo mě.

Nahlas jsem řekla: „Černou fixu nemáme!!!“

„Asi si nějakou koupím,“ uvažovala trpaslíková bezelstně, „nebo použiju hnědou…“

„Nemůžete se k sobě chovat hezky? Proč pořád vymýšlíš takový blbosti?“ vyzvídala jsem u druhorozené.

Nadechla se, usmála a pak odvětila: „To nejsou blbosti, mami. To je výzkum! Chápeš? Zkouším, kolik vydrží její nervy a ona zkouší, kolik vydrží ty moje…“

„A neuvažovala jsi i o plnovousu?“ zeptal se Lev. Dychtivě. Fakt si na něj musím dávat bacha…

„Až půjdete spát, buď ostražitá!“ varovala jsem prvorozenou a vyslepičila jí sestřin plán.

Nad mé očekávání ji to rozesmálo: „Cha chá, to já mám lepší plán!“

„Šmarjá, jakej?!“

Obě mé dcery jsou výjimečně pravdomluvné. I Starší mi svůj plán na zneškodnění milované sestřičky ochotně prozradila: „Víš, jak se Mladší bojí hmyzu a zvířat vůbec? Mám v plánu nosit jí do postele broučky a doufám, že se mi podaří ulovit i nějakou ještěrku…“

Povzdechla jsem si s konstatováním: „Tak jo. To bude super dovolená.“

Lev se zasnil: „Hm… budu muset hodně pít.“

Když jsem se na něj vyčítavě otočila a vykulila oči tak, že i on pochopil, že chci, aby zareagoval trochu otcovsky a dívkám domluvil, kývnul na znamení, že pochopil. I pravil: „Hlavně mě nesmíte srát! Protože když budu nasranej, tak… budu nasranej!“

Určitě to na ně zapůsobilo… Zvláště na Starší, kterou pořád peskuju, aby nemluvila sprostě, neboť MY přece doma sprostě nemluvíme. V jejích očích bylo v tom okamžiku vidno převeliké zadostiučinění. Mladší otcovo varování rozesmálo až ke škytavce.

Muž to vylepšil až ve chvíli, kdy jsme seděli na balkoně, pili kafe a já jsem si povzdechla: „Chtěla bych mít zase třicet?“

„Proč?!“ vykřikl spontánně a aby mne potěšil, dodal: “Vždyť bys byla úplně blbá a nevěděla nic o životě!“

„Nemáš úpal?“ zeptala jsem se starostlivě, neboť jsme se právě vrátili z koupaliště a tato varianta se mi zrovna jevila jako pravděpodobná a mnohé vysvětlující. Živitel však ke své smůle přítomnost úpalu popřel.

„Takže chceš říct, že jsem byla ve třiceti blbá?“ pozvedla jsem pobaveně obočí.

„Aha,“ řekl zmateně, „No to jsem samozřejmě říct nechtěl. Asi jsem chtěl říct – blbější? Nebo… ehm… cha chá… to jsem asi nevylepšil, co?“

Následujících několik minut si sám pro sebe pobaveně opakoval: „Blbě, vole. To nevyšlo! Mysli, vole…“

Rozhodla jsem se, že MÁ úpal.

Mno…

A to se radši vůbec nezmiňuju o Lvích plánech na řízení. Den před odjezdem jsme projížděli serpentinami v lese, Lev si vesele notoval s rádiem a na tachometru bylo… hodně. Ty svoje výkřiky, že se pozvracím, jsem vzdala už dávno, protože na ně beztak nikdo nereflektoval. Ba naopak. Byla jsem pak terčem posměchu. U Lva proto, že je to prý plané vyhrožování a u Starší proto, že prý neocením, že taťka jezdí drsně jako mafián. Jen Mladší se mi nikdy nesmála. Ta jediná mě totiž vždy podpořila a nadávala otci místo mě. Ale jak říkám, tahle metoda se mi neosvědčila, tudíž jsem nyní jen velmi klidně řekla: „Takhle rychle bys tady jet neměl.“

Lev na to s nehraným zájmem: „A kolik jedu?“

Když jsem mu přečetla, kolik jede, byl překvapen. „Fakt jo? Tolik?“ podivoval se. „To jsem si ani nemyslel. Já se totiž nedívám na tachometr, víš?“

„Aha, v tom případě je všechno v pořádku,“ řekla jsem a začala v duchu probírat naši domácí lékárničku, jestli v ní nenajdu nějaký cestovní drogy…

Jak to nakonec dopadlo, se dozvíte příště.

Užívejte horkých prázdnin. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *