Natálka a vánoční kšítci 3

Natálka a vánoční kšítci 3

Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…

Natálka a vánoční skřítci kšítci

Kapitola třetí: Past

Máma sice viděla aspoň jednoho kšítka a je pořád jeho kamarádka, ale to ještě neznamená, že bych kšítka viděla i já. To je trochu nefér. Ale máma říká, že si musím uvědomit, že kšítek se nesmí dobrovolně ukázat, protože tím ztrácí kousek svého kouzla a tajemství. A kouzlo a tajemství je pro kšítka to nejdůležitější na světě. Škoda že to neumím namalovat! Nakreslila bych kšítkům do kouzelného sešitku kouzlo a tajemství do zásoby a oni by se mi pak mohli ukázat a povídat si se mnou jako kdysi s mámou-holčičkou.

Vloni touhle dobou, když mi byly tři roky, rozhodla jsem se, že neusnu a kšítky nepropásnu. Jenže to nevyšlo a ráno jsem se probudila a kšítci byli fuč. Možná věděli, že jsem je moc chtěla vidět, možná jim to řekla máma, každopádně tentokrát nenechali doma jen papírový kalendář. Zůstal tu po nich dřevěný červený náklaďák s malinkatými šuplíčky. Máma říkala, že je těch šuplíčků dvacet čtyři, a každý den mi ukázala ten správný, co jsem si mohla otevřít. V každém šuplíčku byl bonbonek nebo čokoládka. Mňam! A v tom posledním byl navíc úplně nejhezčí prstýnek! To bylo na Vánoce, když mi byly tři roky. Ten rok jsem dostala prstýnek od kšítků a to je velká věc, o které jednou řeknu své holčičce, až nebudu jen Natálka, ale budu Natálka-máma.

To bude jednou, až budu dospělá. Nevím, jak dlouho to trvá. Tuhle jsem se mámy ptala, kdy už to bude, a ona mě jen pohladila po vlasech a říkala, ať nespěchám, že prý mám čas. Já jako nikam nespěchám, ale zarazilo mě, jak u toho vypadá zamyšleně, až smutně. Možná, že je dospělost nějaká ošklivá nemoc. Něco by na tom mohlo být. Každopádně už vím, že dospělost způsobuje nedostatek času. Máma někdy říká, že se někdo s dospělostí pere. Tak to jo. To pak chápu, proč je většina dospělých furt pryč. Perou se někde v ústraní s dospělostí. Zdá se ale, že dospělost je strašně silná a vždycky je přepere.

Taky jsem si všimla, že kvůli dospělosti toho lidi strašně málo chápou. Já jako rozumím skoro všemu a oni se stále jen diví. Dospělost taky kazí vkus. Žádnej dospělák si vám nevezme nějaký pěkný sponečky s medvídkem Pú nebo růžový gumičky nebo sukýnku, co se úplně nejvíc točí, a když už si ji vezme, tak s ní netočí. No má to potom smysl? A úplně nejhorší je, že dospěláci nevěří na zázraky a na kouzla a na džungle v dětských pokojích a na víly a kšítky a na dobrý konce. Řeknu vám, že mám teda štěstí, že máma asi bere nějaký protidospělácký vitamíny. Možná chodí na protidospělácký očkování a v tom případě je teda strašně statečná, protože očkování není nic příjemnýho, jak určitě víte. Ale některý mámy takhle statečný jsou, já to vím, že ony to vydrží. Já jich pár znám, co rozumí hodně věcem, nikam nespěchají, věří na kšítky, a když si vezmou tu točivou sukni, tak s ní opravdicky zatočí. A taková je i moje máma.  Vždycky věří na dobrý konce.

Jenže když jsem ji přemlouvala, aby mě s nějakým kšítkem seznámila, jen se vymlouvala a tvrdila, že to nejde. Řeknu vám, že jsem ji začala trochu podezírat, jestli mě jako nelakuje. To říká máma: „Hele, jestli ty mě nelakuješ?!“ To je další věc, které nerozumím, páč jasně vidím, že nikdo nikoho nelakuje, a lakování to já znám, jelikož mi při slavnostních příležitostech máma nalakuje nehtíky růžovým lakem, abych byla ještě víc jako ta princezna přece. Takže jsem se rozhodla, že nalíčím past. Na kšítky, to dá rozum. A úplně nejvíc absolutně tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Ani máma. A to je fakt, to mi věřte, příšerně těžký úkol. Ale jak to provést? No, dlouho jsem si s tím lámala hlavu.  Uf, co jsem to řekla?! Tady jasně vidíte, jak nás dospěláci ovlivňují. Přesně tohle by totiž máma řekla. Něco jako „Nelámej si s tím hlavu!“. To je celá ona. Ale viděl kdy kdo někoho se zlomenou hlavou? No?! Tak ještě ruku nebo nohu, to jo, to jsem už viděla. Třeba Amálka od nás ze školky měla zlomenou ruku a to byla zábava, protože jsme jí všichni mohli namalovat něco na sádru a ta pak vypadala tak hezky a vesele, že jí skoro všichni záviděli a chtěli mít taky zlomenou ruku. Amálce pak bylo líto, když jí tu sádru v nemocnici sebrali. Prý říkali, že tak hezkou sádru ještě neviděli a že ji dají do muzea nejkrásněji pomalovaných sáder. Tam se budu muset jít někdy podívat.

Abych to tedy řekla srozumitelně – dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak to s tou pastí provedu. A pak najednou! Že mě to nenapadlo hned?! No přece marmeláda! A protože je dnes ta důležitá noc, musela jsem si vyčíhnout okamžik, kdy nebude máma ve střehu. Ta chvíle přišla, když mi šla napustit vodu do vany. Po špičkách jsem se přiblížila k lednici a otevřela ji. Jenže jsem zjistila, že marmeláda je úplně nahoře, a tam já nedosáhnu. Nevím přesně, kolik měří lednice, ale vím přesně, kolik měřím já, protože jsem se naposledy měřila u paní doktorky při preventivní prohlídce ve čtyřech letech a paní doktorka říkala, že měřím přesně metr. Heč! Takže jsem se musela po špičkách vzdálit a po špičkách dotlačit k lednici židli. Byly to nervy, jelikož máma na mě dvakrát volala: „Co tam děláš, Natálko?“ Ale já jsem byla duchapřítomná a vždycky hned odpověděla: „Nic! Ani se neptej!“

Konečně jsem se probojovala k marmeládě. No, mezi námi, dospěláci musí mít ukrutnou sílu, protože mně ta sklenička nešla ani trochu otevřít. Maličko mě to rozladilo, a kdybych si nevšimla povidel v plastovém kelímku, z mé pasti by nakonec nic nebylo. Naštěstí se na mě tam ta povidla smála a to nemohla být náhoda. To prostě, lidi, musel být osud. Malou lžičkou od čaje jsem nabrala z kelímku tu podivnou hmotu a kydla ji k noze od stolu. Kam taky jinam? Past byla nastražena. Na stole stál červený náklaďák s prázdnými šuplíčky, který měli v noci naplnit přičinliví kšítci.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *