Nepřipadáš si jako blbec?

Nepřipadáš si jako blbec?

Tuhle otázku mi položil můj vlastní manžel, když jsem mu vyprávěla o tom, jakou činností jsem vyplnila půl dne. Položil mi ji pobaven a mínil ji úplně vážně. Nad odpovědí jsem se zamyslela a navzdory faktům jsem nakonec řekla: „Nepřipadám.“

Abych si tak ale opravdu nepřipadala, musela jsem to sama sobě odůvodnit, jelikož jako nestranný pozorovatel sebe sama bych se zřejmě blbcem bez okolků nazvala. Než jsem tedy vyslovila „Nepřipadám“, zeptala jsem se ho: „Proč? Protože jsem to dělala zbytečně?“ „Jo,“ přitakal bez zaváhání.

Zbytečně? Ano, z praktického hlediska mě zvolme blbcem dne. Posuďte sami…

Abych ale začala od Adama. Totiž od Vafina. Můj bratr Vafin konečně přišel o všechno. O živnost, o bydlení, o iluze, o peníze a v neposlední řadě i o přítelku, která byla tak skvělá, že se s ním rozešla v minutě, kdy byly jeho ztráty definitivní. Spolu s odevzdáním klíčů od hospody, kde spolu probendili Vafinův potenciál, mu řekla nazdar. Charakter, zdá se…

Vafinovi nakonec nezbylo nic jiného, než v sobě nalézt pokoru a požádat o azyl rodiče. Kam jinam by taky mohl jít, nemaje přátel ni prostředků? A může rodič odmítnout pomoc svému dítěti? Existuje nějaká věková hranice, kdy už nejsme rodičům až tak dětmi? Hranice, co by otupila jejich lásku a svědomí, aby dokázali říct „Je ti třiatřicet, sněz, co sis nadrobil“? Čím víc se do toho pokouším vžít, tím více teoretická mi ta hranice připadá a jako rodič cítím, že být mým dítětem je jakousi doživotní definitivou. Proto chápu, že Vafina přivítali v jeho dětském pokoji i s riziky, které soužití s ním přináší.

Do rodného hnízda se Vafin navrátil s deziluzí, několika pytli špinavého prádla a obří plazmovou televizí, na níž jeho bývalí štamgasti sledovali v teple hospůdky sportovní přenosy. Je to opravdu gigantická televize. A když říkám gigantická, myslím tím gigantická, nikoli velká. Navrátivší se syn navrhnul rodičům, aby se gigantu ujali a přijali jej jako dočasnou kompenzaci za to, že se zatím nemá jak jinak spolupodílet na chodu domácnosti. Po nezbytných okolcích a zjištění, že prodejem gigantu do bazaru by rodina nezbohatla, uvolili se rodiče giganta adoptovat.
Otec a syn jej tedy v obývacím pokoji s vypětím všech sil umístili na prosklený televizní stolek. Stávající televizor vedle gigantu najednou vypadal více než titěrně. Gigant majestátně trůnil na jeho místě, zabíral půl pokoje a velkoryse překryl i obrazy na stěně. „To je hnus, no jak to teď vypadá?!“ zhodnotila estetickou stránku věci rozpačitá matka. „Na to se nedá dívat!“ zvolala o chvíli později, když otec uvedl giganta do provozu a vyšlo najevo, že je na obří skleněné obrazovce umístěné proti oknu vidět všelicos jen ne obraz sledovaného pořadu. I přes matčino naléhání a láteření však gigant zůstal na místě bývalé titěrky.

Otrávená matka mě tedy pozvala na konzultaci, během níž jsem byla nucena s ní souhlasit, což vedlo k tomu, že jsem nějaký čas trávila běháním s metrem po pokoji a vymýšlením, kterak obývák přestěhovat. Otec tou dobou nebyl doma a Vafin, spařiv metr, uprchnul do víru velkoměsta hned, jakmile jsem mu řekla: „Kam se chystáš? Budeš se mnou stěhovat!“ Je již zřejmé, že jsme v bytě nakonec zůstaly toliko v dámské sestavě. Já, rodička a babička.

Ano, tušíte správně. Po zvolení stěhovací varianty jsem odložila metr a show započala. Křepce jsem přetahovala nábytek, skákala po štaflích, abych vysvobodila kabely k počítači a tiskárně, a ubezpečovala rodičku, že to všechno správně zapojím, až skončím. To vše v bílých kalhotách, které jsem inteligentně zvolila jako nejvhodnější k návštěvě… Uf. Namožená a špinavá jak to prase jsem nakonec skončila s přešupováním a zbývalo jediné – přestěhovat giganta. Rozhodla jsem se jej stěhovat i se stolkem, jelikož v rukou bychom ho nepřenesly ani za pomoci obou přítomných důchodkyň. Jakmile jsem se stolkem pohnula, staly se dvě věci. Samovolně s výmluvnou samozřejmostí se rozpojily dva kabely, co spolu původně držely pomocí propojovací součástky se strženým závitem. Jak se o chvíli později ukázalo, právě ony rozváděly signál do ostatních tří televizí v bytě. Babička ve svém pokoji rezignovaně a bez hnutí hleděla na potemnělou obrazovku a s povzdechem pravila jen: „No, co se dá dělat…“ Druhá událost byla ještě zábavnější, poněvadž se ukázalo, že ten nejdůležitější kabel k televizoru je tak kraťoučký, že stěhovat giganta jinam je bezpředmětné za předpokladu, že by na něm chtěl někdo na onom novém a jistě lepším místě sledovat televizi.

Po tomto zjištění rodička oznámila, že ji rozbolela hlava, že se jí nic nedaří a nestane se nic, co by jí udělalo radost. Sedla si na sedačku, sledovala bordel kolem a vzdychala. Povzbudivě jsem ji informovala, že vše radostně vrátím do původního stavu, seženeme delší kabel, a až jej budeme mít, vše SE svižně odstěhuje tak, jak by si pro ukojení své radosti přála. Tvářila se skepticky. Náruživě jsem vrátila obývák do původního stavu, proskočila se po štaflích, roztahala šňůry, zapojila počítač a vrhla se na samovolně rozpojený kabel. Sedíc v původně bílých kalhotách na zaprášené podlaze, došlo mi, že předstírat, že jsem kutil, by u mě mělo mít své meze. Z rozpojeného kabelu na mě totiž koukal zmuchlaný nalomený měděný drátek, co se nechtěl ani za zlatý prase kontaktovat s drátkem v protikusu, a to už vůbec nemluvím o tom, jak se mi vysmíval ten spojovací článek.

Rodička si odešla vzít prášek na hlavu. Babička zvažovala, jestli ví o jiné aktivitě, než je sledování televize. Matka mě donutila zavolat otci a lhát mu, že televize přestaly fungovat samy od sebe a ty šňůry se rozpadly z ničeho nic. Já lhát neumím, takže jsem se přiznala, že se rozpadly až poté, co jsem pohnula se stolkem. Otce to nijak nepřekvapilo, ihned věděl, o jakém kabelu mluvím, což mě vedlo k závěru: „Aha, takže ty víš, že to tam bylo propojený jen tak na oko, když jsi to identifikoval okamžitě!“ Otec se uchechtal a fakt, že z padesáti šňůr rozpoznal po telefonu tu pravou, nekomentoval.

Abych to zkrátila – po hodině a operaci, k níž jsem použila prkénko a ostrý nožík, se mi podařilo zajistit signál do všech televizí. Babička byla nadšena a já jsem mohla odejít. Ano, odcházela jsem a pokoj vypadal přesně tak, jako vypadal, když jsem před pěti hodinami přišla. Ano, z praktického hlediska mi říkejme blbec dne. Ano, zdá se, že jsem to dělala zbytečně. Ale proč jsem tedy nakonec řekla, že si jako blbec nepřipadám? Protože jsem si uvědomila, že jsem někomu chtěla udělat radost, a to pro mě nezní zbytečně.

A ještě malá dohra na závěr. Cestou domů jsem otce informovala o stavu televizního příjmu v jejich domácnosti a řekla jsem mu, ať na mě nespoléhá, že považuju propojení za provizorní a ať vymění ten nedržící spojovací článek, až přijede domů, nebo se to zase brzy rozpojí. Co udělal můj otec, kutil roku, když dorazil domů? Ha? Omotal spojku izolační páskou. „Teď už se to nerozpadne!“ konstatoval spokojeně.

Veselý začátek adventu všem. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *