Tři kroky

Tři kroky

Fakt, že jsou prázdniny za dveřmi, se tak nějak projevil i ve školce. Protože trpaslíci i učitelky tráví většinu dne na zahradě, vypadají už celkem dovolenkově opáleně a Mladší pochopitelně i týraně, neboť, jak je všeobecně známo, jest to dítě enormně padavé a nyní, když její končetiny nechrání ani nekryje vrstva oblečení, září z ní jedna odřenina za druhou a prokládá to umělecky několika obřími podlitinami.

Začátkem týdne napustili ve školce bazén. Když jsem přišla první den po jeho napuštění, po celé zahradě se to hemžilo nahatýma trpaslíkama, slunce se opíralo do jejich holých bílých prdelek a snad bych i přísahala, že sem tam hodilo nějaký to prasátko. Mezi tím výskotem a divokým rejem jsem mezi naháči nemohla tak rychle identifikovat vlastní dítě, pročež jsem jen fascinovaně stála na místě a pátrala. „Ta růžová osuška,“ zahalekala na mě paní učitelka od bazénu. Růžová osuška se ke mně otočila a sklouzla z hlavy osobě s naprosto mokrýma vlasama, vykulenýma očima a nosíkem, na kterým se docela nedávno začaly dělat pihy. „Ahóóój,“ hnala jsem se k Mladší.

Zvolna se doutírala a už chrlila zážitky: „My se koupeme nazí, mami. A když jsme se my holky vyslíkaly, kluci nás očumovali!“ „A vy jste kluky taky očumovaly?“ „Ne, oni se vyslíkali až po nás.“ „Aha, ale teď tu taky běhají nahatí. Takže…“ „Takže občas něco zahlídnu,“ připustila paní trpaslíková a s despektem dodala: „Ale že bych to musela schválně očumovat?!“ „Tak si zítra můžeš vzít plavky,“ navrhla jsem. Pokývala hlavou.

„Jdeme?“ Vnucovala jsem se po chvíli. Mladší se ke mně důvěrně naklonila a pošeptala: „No, mě to tady baví, já bych ještě jít nechtěla. Ale na druhou stranu jsem už docela ráda, žes přišla. Já totiž, jak nemám ty plavky, celou dobu zatahuju břicho a už to asi dlouho nevydržím…“

Možná že zatahování břicha je prvním krokem k ženskosti. Pokud vím, ani jeden z kluků tenhle problém neřešil… Kluci totiž ten den měli docela jiný zájmy. „Do školky přijeli policajti, mami! A kdo chtěl, toho svezli na motorce! Tak jsem jela! Na motorce!!! A kluci taky jeli, ale pak si půjčili od pana policajta pouta a přicvakli si je k ruce a pan policajt říkal – no, to je teda dobrý, ale já nemám klíče!“

Druhým krokem k ženskosti je mazanost. (Tedy když jsem byla malá, moje babička tomu říkala „vyčůranost“… Hm… vlastně to tak říká dodnes…) Že se Mladší pokouší překonat i druhý krok, jsem pochopila v uplynulém týdnu během jediného okamžiku. Byl večer, notně po deváté, moje malá opice seděla v noční košili na mé posteli a tvářila se, že vůbec neexistuje, když jsem nejméně počtvrté zopakovala, že je nejvyšší čas jít si čistit zuby a odušát do postele. „Mladší! Já už se asi začínám zlobit,“ upozornila jsem ji po chvíli, zrovna v okamžiku, kdy předstírala, že sedíc před televizí usnula a nenápadně se snažila zachytit děj na obrazovce přivřeným okem. „No tak dobře,“ zavrtěla se, „Tak já půjdu, až napočítám do šesti, jo?“ „Tak jo, ale začni počítat hned.“ „Hm… jednáááá… dvěéééé… tříííí… čtyříííí… pěéééét… pěéééét… pěéééét… hi hi… pěéééét…“

Třetím krokem a to nejen k ženskosti, nýbrž i k dospívání, jest samostatnost. Protože jsme neměli letos možnost otestovat si ji na školce v přírodě, rozhodla se Mladší podstoupit bobříka samostatnosti na školkovým celodenním výletu. Jelikož to byl výlet s rodiči a ani jeden z nás jet nemohl, domluvila si s paní učitelkou, že pojede sama. Měla jsem z toho špatný svědomí, dokud se neukázalo, že takových trpaslíků je víc a většina z nich menších, až miniaturních. Dokonce se ukázalo i to, že paní učitelka je tím nápadem nadšena: „To je super, aspoň mi pomůžeš! Ty jsi totiž moje nejlepší pomocnice!“ Mladší se čepýřila důležitostí, a když jsme ve čtvrtek večer balily batoh, tvářila se u toho velmi obřadně a dospěle.

Do batohu, co dostala od Tygra, takže není ani trochu dětskej(!), jsme daly pláštěnku, dvě lahve s pitím, několik různých svačinek a balíček slaných keksů. Taky foťák, neboť z Mladší se stala vášnivá fotografka (dnes vám sem vyberu nějakou její fotku na ukázku :O), a plyšovou peněženku s žirafí hlavou, do které jsem jí dala 150,- Kč. Výletnice trvala na tom, že si vezme i svoje peníze. Protože ale zapomněla, kam si je schovala, vyštrachala nakonec někde pouze dvě korunové mince, ježto si přihodila do peněženky. Do postranní kapsy batohu ještě narvala balíček heřmánkových kapesníčků a krabičku navlhčených ubrousků. Lev jí utáhnul na batohu popruhy a Mladší podnikla zkušební pochod bytem s batohem na zádech.

„Mám to nějaký těžký,“ konstatovala posléze a o tom, že si přibalí nějakou hračku, přestala uvažovat. V pátek o půl osmý ráno se ukázalo, že miniaturní Monča, které jsou tři roky, ale vypadá tak na dva, jede taky bez rodičů, zato s větším batohem než Mladší. „Mám to těžký,“ brblala miniatura. „A co tam všechno máš, prosím tě?“ Vyptávala jsem se. „No… johjík… ještě jeden johjík… kajhoty… tyčko… pití jahůdkový, ještě jedno pití jahůdkový pjo paní učitejku, ještě pití jabjíčkový, co mi koupij táta… ještě pjášek na hjavu, už sem jeden měja s čajíčkem!“

Když se to dozvěděla paní učitelka, zcela nepochopitelně neprojevila zájem a jahodový pitíčko, ale výrazně ji zaujala nabídka prášku na hlavu. „Víte, já jsem si ho zapomněla vzít a ona Monča pořád mluví,“ smála se, když nastupovala do autobusu. A pak jsme si s Mladší dlouho mávaly, posílaly si vzdušný pusy a dělaly na sebe přes okno jedničky z palce… dokud autobus nenastartoval a moje dítě neodjelo na svůj první samostatnej celodenní výlet v životě.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *