Každý týden přemítám o tom, jestli se událo něco, o čem bych mohla psát. Od doby, co začalo mrznout takovým způsobem, jaký snad nepamatuju, se na nás ale poctivě střídá nějaká nevyřáděná viróza, tudíž jsme pořád doma. S pocitem, že zvláštního se neděje nic. Už na to ale přestanu žehrat…
Když pominu dovádivé viry, je nakonec fajn, že v té slotě, co je vůkol, nikam nemusíte a dlíte v teple domova. Tuhle mi ale pár dní dlení lezlo už i ušima, zvlášť když všichni, ano všichni, dleli doma taky, jelikož holky měly jarní prázdniny a Lev střevní chřipku. I jednoho dne povídám Mladší, co už lezla nudou po zdech: „Pojď se se mnou trochu projít, vzduch ti udělá dobře a přijdeš na jiný myšlenky!“
Mladší nechtěla přijít na jiné myšlenky a o vzduchu, co by jí eventuelně mohl udělat dobře, měla jasné pochybnosti, neboť shlédla televizní pořad pojednávající o smogu, tudíž mi udělala hezkou smogovou přednášku, protismogovou osvětu a poučila mne, že ani větrat není v této přetěžké době radno. Přesto jsem ji mírným nátlakem nakonec donutila, aby na sebe nabalila svršky a vytáhla paty ze zavirovaného příbytku. Ihned po otevření domovních dveří, ji ošlehal přítomný severák. Věnovala mi ponurý pohled a zabručela: „Z tohoto vzduchu ti můžou zčernat i plíce!!!“
Ruku v ruce jsme se prodíraly vánicí vstříc nečekaným dobrodružstvím. Po deseti minutách přešlo předstírané nadšení i mě, ale nechtěla jsem to vzdát ani přiznat, takže jsem pokračovala v procházce s úsměvem doslova přimrzlým ke rtíkům. Mladší měla ke rtíkům přimrzlý výraz odevzdaného znechucení. Netuším, co měl ke rtům přimrznuto starší pán, co šel proti nám… a pak najednou nešel.
Jako kdyby všechno podstatné v našich životech uzavíraly vteřiny. Jako kdyby stačil opravdu jen mžik oka a nejednou neplatí, co před oka mžikem platilo. Svým způsobem je to fascinující. A svým způsobem je to nespravedlivé. Když se náhle a bez varování skácel na promrzlý chodník, vypadalo to jako něco, čemu v první chvíli nemůžete uvěřit. Sanitka přijela v obdivuhodném čase, ale z pána asi vyprchala poslední kapka života ještě dřív, než dopadl na únorovou zem. Saniťáci jej nechali ležet na chodníku zabaleného do černé plachty. Mladší snad ani nedýchala, jak se v sobě s tím vším vypořádávala. Připadalo mi zvláštní, kde se najednou vzalo tolik čumilů, připadalo mi neuvěřitelné, že se srocující do hloučků a skupinek a rozebírají smrt, která v té nejaktuálnější podobě ležela na kraji chodníku. Zvláštní, neuvěřitelné, morbidní a nechutné.
„Ten pán opravdu umřel?!“ promluvila konečně Mladší. Vypadala vyděšeně. Najednou jsem se cítila provinile. Na malý okamžik mě dokonce iracionálně napadlo, že kdybych nežehrala na to, že se nic zvláštního neděje, tak… Přikývla jsem: „Umřel. Pojď domů.“
Ruku v ruce jsme se prodíraly vánicí vstříc bezpečné zavirované nudě domova. Mlčely jsme. Nevím, o čem přemýšlela Mladší, ale já jsem myslela na to, jak dlouho trvá, než vznikne nový život a s jakou nepřiměřenou rychlostí může skončit. A myslela jsem na to, jestli má pán někde rodinu, která ještě nic netuší a není připravena na takovou zprávu. A možná si taky, jako já, někdo z jeho blízkých říkal, že se nic zvláštního neděje. Bylo mi za ně smutno a současně jsem cítila úlevu, že to neštěstí šlo jen okolo. Mladší mi stiskla ruku. Silně. Vlna vděku za všechny obyčejně líné dny, kdy se nic zvláštního neděje, mě zalila od kapuce až po studené konečky prstů v botách.
Vaše teta Fily
Add Comment