Nikdy jsem nechtěla vážit víc než padesát sedm kilo, nikdy jsem nechtěla mít vlasy kratší než do pasu, nikdy jsem nechtěla mít víkendové manželství, nikdy jsem nechtěla dopustit ztrátu někoho milovaného, nikdy jsem nechtěla drobné domácí zvířectvo a taky jsem nikdy nechtěla nosit kožešiny. To všechno se ale postupem času jaksi nepozorovaně vloudilo do života, co měl původně vypadat jinak.
Je to tak. Ano, vážím víc než padesát sedm kilo. V třiatřiceti se to holt nějak zvrhlo. Vlasy mám po ramena a myslím, že už nikdy nedokážu, aby byly delší. Manželství mám víkendové a esemeskové od prapočátku vztahu s podivnou samozřejmostí, jako kdyby snad ani neexistovala jiná varianta. O ztrátách milovaných teď psát nechci. Naší domácností prošlo několikero druhů domácího zvířectva, aniž bych kdy nějaké chtěla. A k posledním Vánocům jsem si přála kožešinovou vestu. Dostala jsem ji.
„To není zvíře pro nás!“ oponovala jsem Mladší po sto padesáté osmé. „Tady jasně píšou, že je to pro AKTIVNÍ rodinu! AKTIVNÍ!!! To my NEJSME! My jsme LÍNÁ RODINA!!!“
„Ale podívej se, jak je to štěňátko klásný!“ zašišlala vemlouvavě a natáčela ke mně monitor s malým bíglem. „Prosíííím! Já budu zodpovědná!“ dušovala se. Marně.
Štěňata bíglů mě bombardovala několik týdnů. Tedy jejich fotky. Když jsem řekla, že každé štěně vyroste a z roztomilosti nebude nic, vystřídaly štěňata fotky dospělých bíglů. Tvrdošíjně jsem odmítala. Mladší se stejnou urputností neustávala v přemlouvání, což by jí bylo prd platné, kdybych sama sebe nedoběhla vlastním argumentem.
To jsme takhle jednou večer probírali psí otázku se Lvem. Lev byl samozřejmě na straně extrpaslíkové, neboť co může být zábavnějšího než hyperaktivní pes, ze kterého by manželku mohl trefit šlak?! Nebo dva šlaky. Nebo tak nějak.
„Úplně by nám to změnilo život!“ řekla jsem dramaticky, aby nebylo pochyb, že jest to nápad tragický. Lev pokrčil rameny.
Já jsem se té věty ale najednou nemohla zbavit. Převalovala se mi v hlavě, jako kdybych ji snad ani neřekla já, jako kdybych snad ani neměla ponětí, co jsem jí chtěla naznačit a sdělit. Pak se odehrála epizoda, kterou zde nebudu rozebírat, ale jejím výsledkem bylo, že mě naprosto vyděsila. A když jsem v zoufalství nad svým krušným osudem na tajnáře brečela v noci na balkoně, napadlo mě jen – možná potřebujeme změnit život. Bylo to hrozně zvláštní, jako když otočíte vypínačem v tmavé místnosti a už se najednou tolik nebojíte. V té chvíli jsem věděla, že myšlenka byla adoptována. Záhy se to dozvěděl i Lev. Nevěřil svým uším a několik dní se zdálo, že se paradoxně stane tím, kdo bude onu myšlenku zavrhovat.
„Říkalas, že nám to změní život!“ připomenul mi.
„Možná ho potřebujeme změnit…“ řekla jsem nahlas tu nevyslovenou větu.
„Možná,“ přikývnul Lev. Na okamžik se odmlčel. „Aspoň budeme zase ve správným počtu…“ pronesl po chvíli tiše. Nerozbrečela jsem se jen proto, že mě tím zaskočil.
Bylo rozhodnuto. Jediný, kdo o tom neměl ani ponětí, byla Mladší. Skoro dva týdny před odtajněním jsme negovali veškeré dotazy týkající se jakékoli možné budoucí existence psa v naší rodině. Holčička vypracovala několik prezentací na téma Bígl – nejlepší pes na světě. Za odměnu jsem ji zavalila čtyřmi poměrně tlustými publikacemi o výchově psů, aby si je prostudovala a teprve pak s čistým svědomím řekla, že to zvládne. S povzdechem se pustila do čtení. V pátek, poslední květnový den, zklamaně prohodila: „Ach jo, já se tak snažím a je to úplně k ničemu. Já už se na to snad vykašlu!“ Pokrčila jsem rameny.
V sobotu na den dětí dostala oblíbenou bonboniéru a novou řasenku.
„Díky!“ zajásala.
„Rozhodli jsme se, že když je ten den dětí, dáme ti ještě jeden dárek,“ prohodila jsem ledabyle.
Zpytavě zvedla oči.
„Můžeš nám položit jednu otázku a my na ni odpovíme – ano. Pořádně si rozmysli, nač se zeptáš,“ pokračovala jsem a koutky mi cukaly. Lev s obavami pohlédl na dceru, přece jen si nebyl jist, co z ní vypadne.
„Můžu dostat psa?“ vyhrkla extrpaslíková.
„Ano!“ pravil Lev, což spustilo holčičce neuvěřitelnou lavinu emocí, při nichž se piští a ječí a směje a telefonuje kamarádkám.
Od té doby, což je právě týden, si pořád říkám, jestli jsem se neunáhlila, a nahlas sděluji dceři všechny pochybnosti, co se mi honí hlavou, přičemž věty dokončuji povzdechem a slovy: „To bude hrozný, ach jo!“ „Neboj, mami!“ povzbuzuje mě Mladší a tuhle mě dostala mými vlastními slovy: „Na všem se dá najít něco pozitivního!“ Sakra, asi bych měla přestat mluvit, napadlo mě. Ale budoucí majitelka psa ještě pokračovala: „Takže když to bude hrozný – nevadí. Aspoň budeš mít pořád o čem psát!“ Myslím, že má pravdu.
Naše tajemství má jméno Max.
Bude u nás bydlet od 3. července.
A vím jistě, že nám změní život. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment