Kurz sebeovládání aneb vánoční nákupy

Kurz sebeovládání aneb vánoční nákupy

„Mami, ve třídě se rozneslo, že mám nejhodnější mámu ze všech!“ sdělila mi ve čtvrtek večer Mladší. Starší se pobaveně ohlédla: „A kdo tu lež roznáší?“ „Já,“ uculila se trpaslíková skromně.

„To ty bys o mně neřekla, co?“ pobídla jsem prvorozenou k upřímnosti.

„Řekla,“ opáčila. „Já to dokonce holkám tvrdím pořád. Ale nikdo mi to nechce věřit.“

Nevím, jestli bych ve svých dětech neměla začít tu pravdomluvnost trochu potlačovat…

No nic. Netvrdím, že jsem nejhodnější máma ze všech. S jistotou však vím, že od doby, co matkou jsem, vypilovala jsem sebeovládání na takřka nadpřirozenou úroveň, čímž se dle mého názoru kategorii hodných matek dosti přibližuji. Mnohdy se až neubráním sebeobdivu, když si uvědomím, na jakou hranici jsem posunula schopnost (mně ne zcela přirozené) trpělivosti. Nutno podotknout, že děti (především pak Starší) na tom mají lví podíl. Jak jsem již zmínila, zvláště prvorozená se role kouče zhostila velmi zdatně a zodpovědně. Neuplyne dne, kdy by mne alespoň cvičně nepotrénovala. Párkrát do měsíce mi udělí i nějakou tu náročnější lekci. Kupříkladu tento měsíc mi velkoryse věnovala celé jedno sobotní odpoledne. Proběhlo pod krycím názvem Běh za dárky

Vše začalo nenápadně. Dokonce jsme z domu vyrazily v čase, který byl předem dohodnut, nikoli dvě až tři hodiny poté, jak bývá zvykem, když si někam chcete vyrazit s Pralinkou Starší. Do centra jsme dojely v družném hovoru, Starší mě ani jednou neokřikla, jen v trolejbusu chvíli dělala, že mě nezná, když jsem ji vlídně (jak jinak) oznámila, že jestli se mě ještě jednou zeptá, zda se jí nerozmazává pravé oko, zabiju ji. Ano, my hodné matky už to tak máme – varování je naší přirozeností, zákeřnost jest nám cizí. Moje dcera je také hodná a dbá na to, abych sebeovládání trénovala opravdu poctivě, pročež se mne stran rozmazaného pravého oka toho odpoledne dostalo nejméně dva tisíce sedm set tři a půl dotazu. Vzhledem k tomu, že i k dnešnímu dni se Starší těší průměrnému zdraví a nejeví příznaky žádné fyzické újmy, prosím o povšimnutí faktu, že jsem své výhružce statečně nedostála.

Jak jste možná zaregistrovali, letošní prosinec je mírně neteplý. Za nás, co nenávidíme zimu, bych si dovolila použít termín odporný. Je jen málo příležitostí k tréningu láskyplné mateřské trpělivosti a sebeovládání, než v tom hnusným nechutným studeným počasí chodit tři hodiny po městě se Starší, která si chce vybrat nějaké své dárky (= oblečení) sama (bo jsme všichni samozřejmě bez vkusu) a po tomto čase mít nakoupeno… NIC. Ano, nic. Přiznávám, že jistá beznaděj se mi už tak trochu vnucovala. Dokonce mi bylo i chvílemi do breku. Ale co se dalo dělat, když měli všude všechno hnusný?! Zdá se, že i současní výrobci konfekce jsou dle Pralinky totiž zcela bez vkusu.

Nejlepší na tom bylo, že se hned v prvním obchodu ukázalo, že půjde tak nějak mimoděk i o hon na plesové šaty. Bylo to fajn, když jsem zborcená potem nosila holčičce do kabinky jedny šaty za druhými a patřičně nadšeně vykřikovala, kterak je ve všech nádherná, zatímco se mi pod šálou dělaly potničky a princezně nebyly žádné šaty dosti dobré. Nejlepší se totiž ukázaly ty, který neměli v její velikosti. Tím jsme se dostali do bodu, kdy bylo potenciálně rozmazané oko prokládáno konstatováním, že přesně ty šaty chce.

Ani z pátého obchodu jsme nic nenesly. Byla jsem však rozhodnuta vytrvat a dopracovat se k nějaké kořisti za každou cenu. Šestý obchod jsme proběhly, Starší ohodnotila obsah stojanů pohrdavým úšklebkem a já namítla, že se tu nebudeme zdržovat. V tom okamžiku děvenka moje starostlivá uraženě zvolala, že jsem nepříjemná a že si vůbec nevážím toho, že mi jako obvykle nepředhazuje, že se nudí a že tedy ona se mnou už vlastně nakupovat nechce a odjíždí. Mno… to vám teda povím, že abych ji neumlátila kabelkou, mě stálo vybraný kouzlo na příštích pět set let.

Nicméně jsme se centrem doplazily do obchoďáku, kde mi Starší dovolila, abych jí koupila parfém a pár šminek, když jsem teda tak nervní z toho, že po pár hodinách brouzdání po obchůdcích stále nic nemáme. Ano, kapku mne to ukonejšilo. Jaké bylo mé nadšení, když si o chvíli později konečně vybrala z desítek zkoušených svršků jeden, co se jí jevil jako nošeníschopný! „Hm… líbí se mi… tak to bych asi chtěla, mami.“ „Konečně!!!“ zajásala jsem a běžela se zařadit do fronty u pokladny. To už jsem si musela sundat bundu, protože jsem se pomalu roztékala. Do repertoáru rozmazaný oko a ty šaty chci přidala prvorozenáje mi vedro, ale nevysleču se, protože mám hnusnej svetr. Po neúspěšném přemlouvání a skládání komplimentů jejímu svetru jsem to vzdala a řekla si, že je to vlastně její věc, když se chce uvařit ve vlastních šťávách.

S dobrým pocitem, že je snad mise na zdárné cestě, nesla jsem tašku s kosmetikou a přidala k ní druhou se zakoupeným svetříkem. „To jsem ráda, že sis konečně vybrala něco, co se ti líbí,“ pochválila jsem dcerku. Nejevila však takové známky nadšení jako já. I její tón se zdál otrávený, když mi odvětila: „Já vlastně vůbec nevím, proč jsem si to vybrala. Si teď říkám, že svetry vlastně úplně nesnáším. No… abych pravdu řekla… to jsem snad úplně nas*aná, že jsem si to koupila!“

Vím, je obtížné tomu uvěřit, ale opravdu jsem ji nezabila. Ani teď, ani v následujících nákupních hodinách. Ale něco vám řeknu – jestli ještě někdo prohlásí, že nejsem nejhodnější máma, umlátím kabelkou jeho! (A do mý kabelky se vleze i malej nákup, takže bacha…)

V této chvíli už mám pro všechny všechno krásně zabaleno, na balkoně čeká strom, až mu poskytneme azyl v obýváku a navěšíme na něj ozdobičky, Mladší se nemůže dočkat pátečního večera a to znamená, že jsem letošní předvánoční maraton zase ustála a můžeme začít vánocovat. Přeju všem harmonické vánoce v pohodě, vánoce s lidma, o kterých víte, že pro vás prostě jsou nejhodnější, i když vy je (nebo oni vás) někdy máte chuť uškrtit :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *