Mise splněna

Mise splněna

Toho dne jsem zírala z okna, za kterým vládlo parné léto. Myslela jsem na to, že se mi následující den změní život a nic už nebude jako dřív. Cítila jsem natěšenou nedočkavost, naději, lásku, nadšení a iluze. V mých představách se měl druhého dne proměnit můj život v jednu nekonečnou šťastnou sérii dní naplněnou pouze a jen radostí.

Bylo to 25. 8. 1992. V ten den mi nebylo líto těch dlouhý týdnů, co jsem prožila na nemocničním lůžku. Ten den jsem cítila jen naději. Byl to dosud nepoznaný pocit, který mě naplňoval jistotou. Druhého dne jsem se totiž měla poprvé stát matkou. Jak říkám, zírala jsem z okna a už jsem ani nezáviděla těm jiným lidem, že tam venku mohou být a mohou jít, kam chtějí a jíst, co chtějí a dělat, co chtějí, protože moje mise byla u konce a odměna na dosah ruky. Představovala jsem si, jak bude vypadat. Zítra. Za rok. Za pět let. Za deset. Za dvacet… Představovala jsem si, jaká bude. Krásná. To jistě. Roztomilá. Zvídavá. Chytrá. Veselá. Šťastná. Moje.

Když jsem ji po probuzení z narkózy poprvé uviděla, ležela v miniaturní postýlce. Mrňavá, hubená a bezbranná. Taky krásná, roztomilá a moje. Věděla jsem, že už po zbytek života budu usilovat o to, aby byla veselá a šťastná. Jestli bude zvídavá a chytrá, v tu chvíli absolutně nebylo podstatné. V ten samý moment jsem si uvědomila silný příval strachu a došlo mi, že jej o ni budu mít už navždy. Že je to bonus k mateřství, snad rodičovství obecně, co nás nutí svá mláďata chránit i v době, kdy je tím už obtěžujeme a kdy o to ani trochu nestojí. Nebo se tak alespoň tváří.

A pak začal kolotoč. Ta nekonečná série dní, na kterou jsem se tak těšila a jejíž počátek mi na férovku naznačil, že ta zdánlivě skončená mise je teprve na startu. A prvorozená? Byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Krásná, roztomilá, zvídavá, chytrá, občas veselá, občas šťastná a navždy moje. Taky umanutá, tvrdohlavá, občas naštvaná, často nepochopená, hádavá a prostě moje. A přišly chvíle, kdy jsem vzpomínala na dvacátý pátý srpen jistého roku a ironicky si připomínala představu dní naplněných pouze a jen radostí a kdy jsem v hlavě vyvolávala obrázek malinkaté bezbranné holčičky, abych nemusela ten její velký klon bacit čímkoli, co by dávalo naději, že to nakonec přežije, protože je to přece jen moje práce udržet dítě při životě, ať se mu to líbí nebo ne a dokopat ho k maturitě, i kdybych u toho měla vypustit tu svou obtěžující věčně ustrašenou mateřskou duši.

Na sklonku května 2012 jsem mazala malé i velké potomkyni svačinu na druhý den a do nitra bytu hulákala: „Kdy máš zítra tu poslední zkoušku?“

„Deset dvacet!“ neslo se ke mně z koupelny.

„Kdy máš tu zkoušku?!“ zopakovala jsem trochu hlasitěji.

Starší se pobaveně opřela o desku kuchyňské linky a tiše si mě prohlížela. Tázavě jsem se k ní otočila. Stála tam. Jen tak. Vyšší než já, superštíhlá, z mokrých vlasů trochu odkapávala voda do ručníku rozloženého na ramenou. Jen tam tak s úsměvem stála a koukala, jak mažu krajíc slunečnicového chleba pomazánkovým máslem.

„Tak v kolik máš tu poslední zkoušku?!“

„Mami, vždyť jsem ti to už říkala – deset dvacet!“

„Jo to byl čas? Já jsem myslela, že je to zase nějaká tvoje ironická poznámka. Něco jako deset, dvacet, třicet – narodil se prcek… Cha chá!“

„Ach jo,“ povzdechla si. Možná si v tu chvíli říkala, že si tak inteligentní osoba tak přízemní matku nezaslouží. „Hlavně na mě zase neplivej!“ požádala mě důrazně.

Stejně jsem si druhý den symbolické „tfuj, tfuj“ pro štěstí neodpustila. Do výtahu vlezla pobouřená. Ale vypadala u toho krásně a chytře! A když mi o dvě hodiny později volala, zněla úplně jako někdo, kdo si do dotazníků píše, že má středoškolské vzdělání! A tak to je. To jsem dokázala! Dala jsem světu nového středoškoláka!

A jsem na ni hrdá, protože odvedla skvělou práci. Jsem o dvacet let starší než v ten den, kdy jsem ležela na nemocniční posteli a představovala si šťastnou budoucnost. Už vím, že děti nepromění můj život v nekonečnou sérii radostných dní a ani já nedokážu proměnit ten jejich život v nekonečnou sérii šťastných dní, ale nevadí mi to, protože to je prostě život a člověk si aspoň řádně vychutná, když to štěstí a radost jednou za čas proběhne kolem.

„Mise splněna!“ rozeslala jsem v euforii do světa. Přišla mi spousta gratulací. Jedna z nich byla od Kláry. Ta pragmaticky připsala: „Snad si nemyslíš, že to tím končí?: :O)“ Má pravdu. Ostatně je to taky matka a o misích ví své. :O)

Vaše teta Fily, matka úspěšné maturantky :O)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *