Mám pro tebe kytku! I s broukama!!!

Mám pro tebe kytku! I s broukama!!!

„Mami, co bys řekla – jaká práce je na světě nejdůležitější?“ zeptala se mě tento týden Mladší, čímž mě donutila k úvahám. Ale až po tom, co jsem řekla: „Nevím… lékař? Učitel? Co myslíš ty?“ A najednou jsem měla v koutku duše pocit, že existuje něco o kousek důležitějšího, nějaká práce, bez které by to nešlo. Ale co by to mohlo být?! Mladší na chvíli zapomněla, že se blíží mílovými kroky k dospělosti, od níž ji v jejích deseti letech, dle jejího mínění, dělí už jen minimální kousek a vložila mi svou stále ještě malou teplou dlaň do ruky. V té chvíli jsem věděla.

Na chodníku uprostřed sídliště jsem rozlouskla ten přetěžký filosofický oříšek a byla připravena poskytnout lidstvu odpověď. Lidstvo v tu chvíli zastupovala toliko Mladší, ale i to stačilo, neboť jest vášnivou zpravodajkou a můžete si být jisti, že nezavážete-li ji slibem mlčenlivosti, který obdivuhodně ctí, pak pošle do světa jakoukoli informaci, která se k jejímu oušku donese. Zvláště je-li pikantního charakteru.

Mé prozření pikantního charakteru nebylo. Bylo prosté a jednoduché. Jak už tak geniální věci bývají. :O)

„Nejdůležitější a zároveň nejtěžší  práce na světě je rodičovství!“ sdělila jsem slavnostně slečně Všechnovímové a čekala nějakou nadšenou, obdivnou, vděčnou či alespoň souhlasnou odpověď. S úsměvem ke mně otočila svoji pihovatou tvář, přimhouřila oči, konejšivě mě pohladila po ruce a s povzdechem řekla: „To víš, že ano, maminko!“ Znělo to trochu ironicky…

To jsem dopadla! Zodpovědně vykonávám nejdůležitější a nejtěžší práci na světě a děcko moje milované ze mě má akorát tak šoufky. Přetěžký jest úděl rodičův!

Jakmile jsme dorazily domů, zazvonil mi telefon a na jeho druhém konci se ozval Sestřin hlas, ježto po chvíli vystřídal Kikinčin hlas. Po rozhovru s neteří mě rozbolela hlava, neboť soustředění vskutku bolí a hovoříte-li s Kikinou, musíte se soustředit přímo pekelně, jelikož holčička má stále co říci a mele a mele a mele a nezastaví ji ani vaše zoufalé: „Cože?! Kikinko, já ti nerozumím!!!“ Tuto větu jsem já, ač známý milovník trpasličtiny, zoufalým tónem pronesla během rozhorovu nesčetněkrát. Kikina je ovšem velkorysá, ani jednou se neurazila a ani jednou ji to, jako tomu bývá u jiných trpaslíků, nerozčílilo. Netrpělivě drmolila dál a mám podezření, že zda jí rozumím, jí bylo úplně, ale totálně, šumák. Ostatně nejdůležitější, co mi toužila sdělit, bylo srozumitelné.

„Pšijeď!“ přikázala mi Kikča. „Už bydjíme v novým bytě. Jakó!“

„Už jste v novým bytě? Tak to se přijedu podívat. Ale nevím kdy, když je mamka odpoledne v práci.“

„Pšijeď o půjnoči!“ poradila mi neteř.

„O půlnoci? To asi ne.“ řekla jsem omluvně.

„Poč?!“ zeptala se trpaslice přísně.

„Protože o půlnoci se na návštěvy nechodí.“

„Póč?! Jakó!“ zopakovala důrazně.

„Protože o půlnoci všichni spí. Je noc, tma, všichni spí a nechodí na návštěvy, víš?“

„Já jo! Jakó!“ oznámila nekompromisně.

„Já ne,“ zasmála jsem se.

„Pšijeď!“ zaškemrala a pokoušela se mě navnadit: „Mám po tebe kytiku!!! Jakó!“

„Kytičku?“

„Jo. Jakó! Kytiku! Pampejiky! I boukama!!!“

„Pampelišky? I s broukama?“ vydechla jsem okouzleně.

„Jóóó! I boukama!!!“

Znělo to pyšně. Takovému pozvání, to uznejte, nelze odolat.

O pár dní později jsem stála krátce po osmé ráno před jejich novým příbytkem a pátrala po zvonku se Sestřiným jménem. Po chvíli se mi dveře otevřely, stála v nich Kikina a řvala: „Hujá! Teta!“ Tomu říkám přivítání na úrovni. Škoda, že si jej neosvojilo více příbuzných.

Ukázalo se, že slíbená květina s brouky už vzala za těch pár dní za své. Kikina, cítíc odpovědnost a potřebu mne obdarovat, pátrala v bytě plném krabic a chaoticky rozházených svršků, nádobí, hraček a mezi tím se prohánějících domácích mazlíčků, po něčem mně hodném. „To nemusíš,“ snažila jsem se ji zarazit a překročila jsem údajně zakrslého králíka, co se momentálně pokoušel osedlat si čerstvé štěně jorkšíra. Štěně bylo menší a drobnější než králík a nezbývalo mu nic jiného, než útrpně čekat, až to přestane králíka bavit. „To je Nik!“ seznámila mě Kikina se psem, natáhla ke mně ruku a podala mi čokoládu. Milku. S jogurtem. „Na! To je po tebe!“

„Děkuju, ale můžeš si to nechat. Fakt.“

„Ne, to je po tebe, tetó!“

„Tak dobře. Děkuju. A chtěla bys ochutnat?“

Přikývla. „Já ti to obajím,“ nabídla se velkoryse, sebrala mi čokoládu a šla hledat nůžky. Obal složitě rozstříhala, a když jsem jí ukázala fintu na snazší rozbalení čokolády, věnovala mi obdivný pohled. Potěšilo mne, že mé zkušenosti někdo ocení! Kikinka vytáhla celou čokoládu z obalu, kousek si ulomila, vložila do pusy a zbytek tabulky jen olízla, snad aby nevypadala pažravě. Pak mi vylezla na klín a celou dobu, co jsem byla na návštěvě, mi něco vyprávěla. Nevím moc co, ale byla to sranda. Vybraly jsme spolu z katalogu novou kuchyňskou linku a vůbec jsme se dohodly, že koupíme spoustu věcí, což jsem odsouhlasíla s nadšením, neboť Kikča trvala na tom, že to všechno „zapatí“. Když zaplatí, tak zaplatí :O)

Pak jim doprala pračka, Kikina šla s naprostou samozřejmostí k ní, otevřela ji, vytáhla prádlo do lavoru, umyla pár hrnků ve dřezu a nakrmila štěně. Při pohledu na ni mě napadlo, že rodičovství opravdu je nejdůležitější a nejtěžší práce na světě, ale je to i nejhezčí práce, jakou znám a je úplně fuk, jestli se mi potomkyně smějou, protože i na ně pravděpodobně jednou dojde :O)

Krásný konec dubna a užijte si první máj!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *