Tychi měla pravdu. Nasněžilo. V neděli. Sněžilo celou noc, celý den, celou noc…
Mladší byla okouzlená. Ráno zahájila tím, že pomohla Lvovi najít pod závějí auto. Jako kdyby nikdy nikdo na světě nevymyslel lepší zábavu. Když ho našli a popojeli, zapadli do závěje, pod kterou toho dne ještě nikdo nic nehledal. Asi proto, že v ní zhola nic nebylo. Jen miliony vloček výmluvně ležících na sobě ve vzájemném studeném souznění. Do školy nějakou záhadou přijeli včas.
Když jsem pro ni odpoledne klouzala lesem, stádo krvelačných jorkšírů nikde… Vynahradil mi to obří černej pes, jehož rasu se neodvažuju odhadnout. Něco mezi vlkem a medvědem. Řekla bych. Už asi fakt budu jezdit MHD.
„Můžu jít tudy?“ zeptala se Mladší lačně, jakmile jsme vystoupily z trolejbusu a ukázala prstem na zasněženou pláň mimo vyšlapanou cestičku v místech, kde se dal tušit chodník. Po té, co jsem neochotně přitakala alibisticky přitom varujíc potomka: „Bacha, ať na sebe nestrhneš lavinu!“, její oči se rozjásaly. Nevím, zda to bylo způsobeno možností lavinového nebezpečí nebo tím pocitem, že bude PRVNÍ, kdo se po čerstvě napadaným prašanu projde. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by měl ze sněhu takovou nefalšovanou radost.
„Já budu jako badatel, jo? A teď to tady musím jako prozkoumat. Schválně, jestli se to pode mnou propadne!“ Pikle o propadnutí ještě ani nebyly řádně ukuty a badatelka se i s aktovkou probořila do sněhu. Skoro po prsa. Jedinej, kdo se leknul, jsem byla já. Ne že by mě to překvapilo. Začínám si zvykat. „Supéééér!“ radovalo se mé propadené dítě a drápalo se ze zákopu. Na něco, co vypadalo jako traktor s obří radlicí a protahovalo to silnice, vrhla nenávistný pohled. „Blbec,“ zabrblala si jen tak pro sebe.
Sněhu si tento týden užila až nad hlavu. Kostrč si při sáňkování s Kačkou a její babičkou narazila asi dvacetkrát, protože s nimi ta dobrá žena DOBROVOLNĚ vyrazila za radovánkami několikrát v týdnu. „Jaká je ta Katčina babička?“ vyzvídala Starší. Mladší pokrčila rameny: „No, jaká? Prostě babička. Taková normální babička jako všechny babičky.“ „Všechny babičky teda nejsou stejný,“ opáčila Starší a Mladší si vzpomněla: „Aha. To je fakt. Tak tohle je hodná babička, a když jsme dělaly úkol do českého jazyka, tak nám nadiktovala všechny i! To by mamka nikdy neudělala.“
Má pravdu. Neudělala. Druhou třídu už beru vážně ;O) Taky jsem divná tím, že mě zajímá, co se ve škole děje a dávám to najevo trapnou větou: „Co bylo ve škole?“ Dělám to už léta a nikdo mě to neodnaučí. Starší si zvykla, její hlášení jsou vyčerpávající a podrobná. Někdy ji podezírám, že to dělá schválně, neboť třeba už po takové hodině líčení, co bylo ve škole, do kterýho neustále svými poznámkami vstupuje Mladší, je pro mě dost náročné udržet pozornost. Možná doufá, že se jednou nezeptám. Ale toho Filydá nebude… Druhorozená má taktiku odpovědí úplně jinou. Každý den začíná její odpověď stejně: „Nic. Nuda.“ Já pochopitelně každý den stejně odpovídám: „Nuda? Jak se můžeš ve škole nudit? Máš vstřebávat nové informace!“ Ona mi pak věnuje pohled, v kterým se snoubí shovívavost s výsměchem a odvětí. „No dobře, jak chceš. Tak teda…“ Mno, a pak se teprve dozvím, co bylo ve škole. I když ne tak docela. Učiva se to totiž týká málokdy.
Demonstruji na příkladu ze středy: „No dobře, jak chceš. Tak teda Adélka se poblila ve třídě uprostřed hodiny. Bylo mi z toho špatně a myslela jsem, že se taky pobliju. Paní učitelka řekla, že je to tím tlakem. Ale já si myslím, že to bylo tím, že Adélka poblila zem a celou svoji mikinu a strašně to smrdělo. Paní učitelka musela dát tu mikinu do sáčku, aby si ji mohla dát Adélka vůbec do aktovky! Asi to chytla od Amálky. Ona sedí hrozně blízko Amálky. Kuba vypadnul z trolejbusu a má všude modřiny. Jak se dá asi vypadnout z trolejbusu? Prý to bylo v zatáčce. No já nevím. Ale říkal to a modřiny fakt má. Vojta říkal, že se mu líbí Kačka. Já jí to teda přeju, že ji bude teď otravovat místo mě, protože on když líbá, tak strašně slintá. Ale trochu mě to jako štve, že mě už nemiluje, i když mi to jako lezlo na nervy, ale stejně… A Vojta pak dělal tohle /sprosté gesto/ a viděla ho jejich paní učitelka, ale nic mu neřekla. Když jsme přišly ke Kačce, tak měla ve sněhu před barákem vzkaz od Toma. Napsal tam – Káčo, můžu se stavit? A ona mu tam odepsala – Ne, smrade! Toho smrada jsem jí poradila já a pomohla jsem jí udělat strašně moc vykřičníků. A…“ „A co jste se učili?“ využila jsem nádechu a skočila jí do řeči. „Nic.“
Takže asi tak. Máme se prostě sněhově a jinak se prý nic důležitýho neděje. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment