Jája pikočó aneb slovníky trpasličtiny

Jája pikočó aneb slovníky trpasličtiny

NeCelebritovic trávník na zahradě je hustej a měkkej jako koberec s vysokým vlasem. Bazén, co jsme kdysi, když jsme ještě bydleli ve společné vilce na té naší hoře Hovězí, kupovali dohromady, se konečně dočkal svého vybalení, rozložení, naplnění a kýženého využití. Drsoněk Áďa, ač je regulérním trpaslíkem, v něm dělá psí kusy.

Zatímco šla NeCelebritka Áďovi pro sváču v podobě žlutýho melounu, kterej nemám ráda, páč jsem stará konzerva a potrpím si na ty naše obří červený, z kterých děti plivou semínka všude vůkol sebe, posadil se Drsoněk na miniaturní plastovou stoličku. Posunul si ji tak, aby mi byl co nejblíže a zahleděl se mi do očí pln očekávání zábavné konverzace. Koukla jsem na trpaslíka zabalenýho v osušce a pronesla jedinou duchaplnou větu, jež mne v tom okamžiku napadla. Kdybych bývala tušila, že tím rozpoutám debatu, z níž vyjdu totálně intelektuálně degradována, byla bych se ho raději nezeptala: „Včera tu byla babička?“ „Jo, byja.“ „Aha… a co jste spolu dělali?“ „Jája pikočó!“ Vypískl Áďa nadšeně, že jsme kápli na fakt dost dobrý téma, který ho naprosto uspokojuje.

„Jája pi-ko-čó?“ Zopakovala jsem zmateně a pokoušela jsem se rozluštit trpasličí kód, seč mi mé ubohé, již tak dosti vedrem zavařené, mozkové závity dovolily. „Nóóó! Jája pikočó!“ Potvrdil mi Drsoněk a zkusil si dát nohu přes nohu. Nespouštěl ze mě oči.

Nyní odbočím, neboť vám chci říci, že jsem objevila další díru v trhu. V pořadí druhou! Tak dobrá já totiž jsem. Poprvé mě to přepadlo v souvislosti s osvěžovači vzduchu. Jistě jste si povšimli, jak odporný odér navzdory všem bezva reklamám mnohé z nich mají. Já vím proč. Nikoho totiž nenapadlo (až mě! :O), co je tou pravou vůní domova. Pravou vůní domova je jídlo! Vůně teplých buchet, pečenýho kuřete, svíčkové, okurkovýho salátu a tak. Jasný jak facka, že ano? Tak proč, táži se, si nemůžu koupit osvěžovač, kterej by mi byt provoněl třeba řízkovou vůní? Ha?! No, a na druhou díru mě přivedl Drsoněk, páč je definitivně jasný, že náš dospěláckej svět NUTNĚ potřebuje slovníky trpasličtiny! Možná se tomu budu v budoucnu věnovat…

„Babička Jája?“ Řekla jsem opatrně a v duchu se modlila, aby bylo první slovo rozluštěno správně. Áďa nespokojeně mlaskul a zařval: „Jája pikočóóóó!!!“ „Když já nevím, co to znamená,“ přiznala jsem potupně, „Co je pikočó? Tak mi to musíš vysvětlit, jo? Jak to vypadá?“ Drsoněk se plácnul do čela, pak divoce rozhodil rukama, mlaskal u toho jako o duši a brblal: „Nejí čo pikočó! Nejí!!!“ Hulákal nevěřícně a dodal: „To je pobuém!“ Že je to problém jsem mu rozuměla.

Drsoněk na mě koukal s neskrývaným opovržením. Přímo jsem v jeho výrazu četla, že nechápe, jak se můžu bezstarostně smát, zatímco vyšlo evidentně najevo, že jsem naprostej ignorant, ne-li přímo idiot. „Pikočó!“ Řekl ještě, mávnul packou, jakože nemá vůbec smysl se mnou diskutovat a za neutuchajícího mlaskání a kroucení hlavy si šel vzít potápěčský brejle, aby se z toho kulturního šoku vzpamatoval v bazénu. Cestou si přibral stříkací pistolku…

„Co to máš?“ Zeptala jsem se. Áďovi zasvítily oči: „Pikočó!“ „Áhá!“ Vykřikla jsem radostně, „Pikočó je pistole?“ „Jóóóó!“ Jásal Drsoněk a vzal mě na milost natolik, že o mně o chvíli později prohlásil, že jsem „odná teta“!

Odné tetě trvalo celou noc, než rozluštila první slovo z hádanky. Jakmile jsem se totiž druhého dne probudila, bylo mi nad slunce jasný, že mi Áďa říkal: „Hrála s pistolkou“. Takže asi tak. Ve světle těchto událostí se domnívám, že by slovníky trpasličtiny mohly mít fakt docela úspěch. Co myslíte?

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *