Dáreček

Dáreček

Minulý čtvrtek kolem půl sedmý večer mi začal hvízdat telefon. Věděla jsem, že to není Kill Bill, neboť takto dovádivě telefon hvízdá pouze v případě tří lidí a ani jeden z nich Kill Bill není. Jedním z těch lidí je Starší, ta ovšem ležela v posteli a koukala se na televizi, druhým lidem je Denisa, ta je však spíše smskovací typ. Zbýval třetí – Lev. A byl to on.

Lev: „Tak já jsem už vyjel z Práglu. Kdy půjdou holky spát?“

Otázka mě překvapila. Že by mi chystal přivítání plné nespoutané vášně, jíž děti nemohou být přítomny? „V osm. Jako vždycky. Proč?“

„Tak ať na mě počkají!“ Aha. Takže vášeň škrtám.

„Proč na tebe mají čekat?“

„Mám pro ně dárek!“ oznámil Lev slavnostně. Nestává se tak často, že by vozil domů dárky, nevrací-li se odněkud z cizojazyčné země, i pojala jsem mírné podezření, že s dárkem nebude vše úplně košer.

„Dárek?“ zopakovala jsem podezíravě. „Pro obě?“

„No,“ pokračoval Lev rozšafně, „pro obě. Ale je to jen jedno, tak to budou mít dohromady. Ale ať nechodí spát. Já jim to chci dát ještě dnes!“

„A co to je?“

„To ti neřeknu.“

„Proč?!?!“ A už mi to v hlavě šrotovalo, dokud se to nedošrotovalo k dotazu, na který jsem nechtěla slyšet kladnou odpověď: „Není to, doufám, nic živýho?!“ Ticho. „Haló?!“ houkla jsem do sluchátka a pokoušely se o mě mrákoty. Určitě to JE něco živýho! Pane bože!

„Mno… ehm… je to živý,“ připustil Lev váhavě a neomaleně se rozchechtal.

„To si děláš srandu?“ zeptala jsem se s neskrývanou nadějí v hlase.

„Nedělám, ale neboj, to se ti bude líbit!“ přesvědčoval mě Lev.

Utrousila jsem více než upřímně: „O tom dost pochybuju!“
„Ale bude. He he. Uvidíš! To je roztomilý!“

Přijel o půl deváté. Mladší pobíhala po bytě a skandovala: „Dárek, dárek, dárek!“ Starší nenápadně okukovala Lví zavazadla. Z kapsy kufru čouhalo hrdlo láhve. Paní trpaslíková se nad ní sklonila a nevěřícně, leč mírně okouzleně, řekla: „Víno? Tys nám přivezl víno?“ Netušila totiž, že její drahý otec avizoval cos živočišného původu.

Já jsem zatím mlčky sondovala terén. Žádný zvuky, žádný pachy, žádná velká krabice… Hm. S úlevou vylučuji štěňata, koťata a jiná ata. Dobře, ale co to teda může být?! Nic slizkýho by nepřivezl, pavouci taky nepřichází v úvahu, tak co to, sakra, je?! Lev se ke mně naklonil a škodolibě šeptnul: „Bojíš se?“

Bála jsem se. A kdyby tu byl prostor pro komentáře, s chutí bych vás nechala hádat. Bohužel tu ten prostor není, takže to musím prásknout sama. Lví ruka šmátralka zalovila v kufru a vyndala z něj malou krabici. Z krabice vylosovala ještě jednu menší krabičku. Ta menší krabička byla plastová a průhledná, s malým poklopem. A nebyl v ní jeden živočich, nýbrž patnáct. I když, pravda, jeden z nich už to měl za sebou. Ostatních čtrnáct makalo jak o život.

Naši noví domácí mazlíčci jsou rezaví, mají osm nohou, tykadla a velký zadky. Celý dny se prokousávají bleděmodrým gelem a budují cestičky. Jsou to totiž mravenci.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *