Pořád se (nám) něco děje

Pořád se (nám) něco děje

Takže o té holeni a palci a tak vůbec…

Víte, chápu, že některým lidem může připadat neuvěřitelné, že se nám pořád něco děje. Stejně tak se mně jeví nepochopitelné, že jiným lidem se to neděje… Jistě jste zaznamenali mé rozhodnutí brát věci ryze pozitivně, tudíž musím konstatovat (nedá se nic dělat), že za ono dění se nám nemůžeme my, poněvadž my jsme samozřejmě strašně šikovní, o tom není žádných pochyb, že ano, nýbrž jsme vyvoleni a předurčeni k tomu, abychom překonávali častěji nástrahy všedních dní.

Že je k tomu předurčena Mladší, bylo zřejmé již od jejího útlého věku, jelikož jen ona z davu byla schopna upadnout, i když jen stála a nevykonávala žádný pohyb. Denisa by o tom mohla vyprávět a do dnešního dne vzpomíná na to, jak ji hlídávala před nemocnicí, kam jsem obden chodila krmit a opečovávat dědu a jak jí tuhlo v žilách pokaždé, když se Mladší zapotácela. Ve skutečnosti tenkrát říkávala, že má z té odpovědnosti za padající trpaslici nervy nadranc. Fakt, že má druhorozená věčně sedřené dolní končetiny decentně doplněné hojícími se podlitinami, jsme rezignovaně přijali. Trochu hůř se to vysvětlovalo v ordinacích lékařů, kteří nás neznali…

Mladší není troškař. Nespokojuje se s nějakým drobně rozbitým kolínkem. Když už – tak už! Pravou holeň si komplet sedřela během pár prvních dní dovolené, kdy radostně poskakujíc s nafukovacím lehátkem po promenádě přehlídla obrubník a svezla se po něm od kolene k nártu. Zkušeně už ani nebrečela a nad strašidelnou nohou jen smutně konstatovala, že moře vše vyléčí. Pak odevzdaně odkulhala do vln. „Štípe to jak sviňa,“ ulevila si.

Ani po měsíci nevypadala pravá holeň půvabně, co si budeme nalhávat. Snad aby to té levé nebylo líto, natáhla se trpaslíková v neděli při výletu na svatý kopeček v Mikulově na prašnou kamenitou cestu a levačku sedrala, jak mohla. Učinila tak při zpáteční cestě, takže jsme to mohli považovat za tradiční ukončení výletu. Výlet to byl fajn, vedro jak kráva a my se Lvem jsme funěli na kopec, zatímco se za námi loudal otrávený potomek, který v nepravidelných intervalech požadoval vysvětlení PROČ?! PROČ TAM MUSÍME?! Má snad ona, Mladší, zapotřebí trávit nedělní odpoledne TAKTO?! Nemůžeme si snad sednout jako spořádaní kavárenští povaleči někam na zahrádku a užívat si slunečného dne ve stínu a nad mokem čehosi osvěžujícího?!

Bylo to pro mne od Mladší něco nového. Okamžitě jsem si vybavila všechny výlety a procházky se Starší, která tohle i víc dělávala pokaždé a všude. A pokud možno i předem, během a potom. A v tom okamžiku jsem měla jasno. Je to tady! Už to začalo! Z trpaslíkové se stává regulérní pubertulína. „Ještě ne,“ zažadonila jsem. „Co ještě ne?“ nechápala Mladší. „Ještě nemůžeš být v pubertě! Já na to nejsem připravená! Ještě ne!“ Usmála se: „No, zvykej si, mami… no tak dobře, je tu hezky.“ Rozhlídla se z vrcholku kopce. Pod námi ležela vesnička, úhledná paleta z polí rámovaná lesem, v dálce se vinula silnička jako z dětské autodráhy a mráčky nad námi pročísla helikoptéra. Pod nohami nám skákaly kobylky a odněkud z úkrytů se ozývali cvčci. Lev fotil a my s Mladší jsme si sedly na trávu. Chlácholivě se o mě opřela: „Jo, je tu krásně. Dobře, že jsme sem šli, že?“

Přesně tuto větu zopakovala o půl hodiny později, když si sedřela nohu pod kopcem. Nemůžu si pomoct, ale znělo to trochu ironicky… zvlášť, když pak suše zabručela: „Super den! Fakt!“

Mno… ale Mladší není jediná, komu se dějí všeliká bezvadná dobrodružství. Jistě jste napjatí, jak to bylo s mým nehtem na palci. Tak to bylo nějak tak…

… vykračuji si takhle slunečným odpolednem naprosto bezpečným prostředím, jež mi skýtá naše sídliště. Jdu po hladkém asfaltovém chodníčku a mířím si to k trolejbusové zastávce. Nikdo by netušil věcí příštích! I hle! Za rohem paneláku se objevil pes, náhubku, vodítka i majitele prost, vyřítil se a za chvíli mi už funěl za zády. Možná bych se jen lekla a můj palec by zůstal onehtěný, kdyby se v tu chvíli za protějším rohem neobjevil druhý pes. Druhý pes byl na sídlištní kolonádu na první pohled vybaven lépe. Měl vodítko, na němž vlekl majitele. Byl jím menší hoch na skejtu.

Druhý pes spatřivši neuroticky řítícího se prvního psa mocně zavyl a vyvinul takovou rychlost, kterou jeho mladý majitel neočekával. S vytřeštěnýma očima se nechal chvíli táhnout, a když už skejt nabral takovou rychlost, že to vypadalo na odpoutání od matičky země, klučina z něj buď spadl nebo seskočil, to už fakt nevím, protože to byla rychlovka. Faktem zůstává, že v tom okamžiku se oba psi, toho času přeměnění na vlkodlaky, střetli zrovna v místě, kde jsem naprosto konsternována stála já a snažila se vypadat nenápadně, aby mne do své rvačky nezatáhli. Nejspíš mi to šlo a nenápadná jsem byla úplně dokonale, neboť skejt, co nabral rychlost stíhačky, si to namířil přímo na mě a v plné rychlosti mi vjel na nohu, kde se nakonec zastavil.

Udiveně jsem sledovala svůj odlétající kus nehtu a palcem projela škubavá bolest. I v tuto dramatickou chvíli jsem však, což je obdivuhodné, nezapomněla, jak moc jsem pozitivní a zařvala: „Jau! Super! To jsem si přála!“ Nikdo to však neocenil. Akorát jsem tím asi zmátla toho klučinu, neboť mi nejspíš uvěřil, že jsem po tom toužila a nepovažoval tudíž za nutné se mi omlouvat. Nu což, mohu si za to sama…

Se škubajícím palcem jsem se dobelhala na zastávku, dokulhala do školy pro druhorozenou a abych se dorazila, vzala jsem ho i na cvičení. Palec byl vděkem bez sebe. Večer, když Lev volal, že míří k domovu a prahnul po novinkách, podělila jsem se s ním (sykajíc) u svůj úžasný zážitek. A můj citlivý muž znechuceně pravil: „Fuj… je to vidět?“ To mě pobavilo. „Jasně, že je to vidět.“ „Hm… tak si to, prosím tě, něčím přelep, ať se na to nemusím dívat, až přijedu!“

Takže asi tak. :O)

Bezúrazový týden všem! Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *