A bude se jmenovat Maggie. A je to. Teda asi. Jestli se zase nestane nějaká ta podivnost… Má to zatím jen jeden háček – je tak roztomilá, že jí Lev nemůže říkat Dobytku. Ale on se s tím snad nějak srovná.
Ano, byli jsme se dívat na nová štěňata. Měla pět týdnů. Lev má pětitýdenní štěňata obzvlášť rád, neboť se mu ohromně líbí, že když si jen tak vykračují, jsou natolik vratká, že prostě občas z ničeho nic upadnou. A to se Lvovi jeví jako velmi zábavné, dokázal by se na to dívat donekonečna. Mladší má ráda všechna štěňata, jen se bála, že už žádné nemůže být tak krásné jako uprchlík Max. To se teda přepočítala. Naštěstí.
Přijeli jsme do malé vesničky, co nebyla tak ukrutně daleko jako Maxíkov. Už dva dny jsme dumali nad tím, jestli si vezmeme „holku“, nebo „kluka“. Na jméně pro fenku jsme se navíc, na rozdíl od jména pro psa, nemohli vůbec shodnout. „Mně se hrozně líbí Charlie!“ vnucovala se druhorozená.
„Pro holku? To mám holce říkat Karel?! To se mi moc nezdá,“ ohrnula jsem nad jejím nápadem nos. A tak to začalo. Padala jména a vždycky se našel někdo, komu se nelíbilo. Lev četl z tabletu jména pro psí slečny tak dlouho, dokud se výběr nezúžil na Grace, Lucy a Maggie. „Tak jak?“ dorážela jsem na budoucí paničku. Pokrčila rameny: „To se nedá. To musíme vybrat, až ji uvidíme, co by se k ní hodilo! A co když se nám nebude líbit? Co když nebude hezká? Co když se nám bude víc líbit pes?“ strachovala se. „Když se nám bude víc líbit pes, tak si vezmeme psa,“ mávla jsem rukou.
Takže, jak vidno, jasno jsme neměli ani omylem. Sotva jsme vystoupili z auta, přišla nás přivítat psí máma. Ani neštěkla, nechala se pohladit a dovedla si nás ke klubku malých chlupatých příšerek. Všechny příšerky ležely, jedna přes druhou, jen jedna jediná při našem příchodu zvedla hlavu, sedla si a pozorně si nás prohlížela velkýma tmavýma očima. Zatímco jsme mluvili s majiteli, Lev si sedl kousek od příšerek do trávy. Ta s největšíma očima, ta zvědavá, se vypotácela. Přešla přes pár sourozenců, kterým to očividně vůbec nevadilo, a došla až k Mladší. „Jééééé!“ rozněžnila se holčička, přidřepla si a začala příšerku hladit.
„To je holka, nebo kluk?“ zeptala jsem se. „Holka,“ řekla paní, „ale ta už je asi zadaná. Někdo ji chce pro rodiče, tak psali, že by chtěli nějakou klidnou a tahle je nejhodnější, tak jsme si říkali, že by se jim nejvíc hodila. Ale ještě ji neviděli…“ Při slově zadaná protáhla Mladší smutně obličej.
Příšerka odešla ke Lvovi a zakousla se mu do boty. Lev se rozněžnil a radostně konstatoval, že mu žere botu. „Tak jí to nedovol! Nabídni jí jinou hračku!“ instruovala jsem muže. Neochotně sebral slečně psové botu a podal jí plyšáka. Plyšák byl ušmudlanější než Šmudla a větší než psí slečna. Když se mu zakousla do nohy a chtěla popojít, převážil ji a už se válela na zádech. „Jé, on tě přepral,“ radoval se Lev a hladil psici. Mladší smutně opakovala: „Zadaná…“
Paní se usmála: „No… asi je už vaše, když si vás vybrala!“ Mladší zajásala a málem slečnu chlupatou umačkala. Mačkala ji tak dlouho, dokud ji úplně nevyčerpala. Štěně sebou fláklo na deku a v mžiku spalo. Dívala jsem se do toho malého ksichtu a musela jsem říct: „To je Maggie! Co?“ Obrátila jsem se na zbytek rodiny. Zbytek souhlasně přikyvoval.
A je to. Jestli se nestane nějaká ta podivnost, jak jsem už říkala, bude z nás od prvního týdne prázdnin smečka pro jednu malou Maggie :O) (Ale toho krokodýla pro jistotu pořád ještě nevylučuju…)
To só věci, co? Jak říká naše babička. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment