Jsi v pohodě?

Jsi v pohodě?

Mladší si koupila tabuli, na kterou se píše smývatelným fixem. Koupě proběhla jako obvykle. „To hrozně nutně potřebuju, mami! Fakt. Já si to koupím za svoje! Doma ti to dám, jo?“ Takže k ozdobným polštářům na postel, dekorativní svítící hvězdě nad postel, opravdickýmu lesku na rty a kovové tepané lucerničce na svíčku („Po tom toužím odjakživa, mami!!!“), zkrátka ke všemu, co jsem za posledních čtrnáct dní odmítla koupit a co máme doma díky kouzelné formulce „za svoje“ přibyla tabulka. Nutno jen tak na okraj zmínit fakt, že Mladší samozřejmě nepřišla ani o korunu…

Tabule je teď v kurzu. Trpaslíková s ní pořád chodí, demonstruje, jaké bude počasí, učí Lva anglickou abecedu, zapisuje na ni skóre během stolních her, kreslí na ni hádanky a taky si maluje obrázky k písničkám, co právě zpívá.

„Když jsem byla malá,“ vzpomněla jsem si nostalgicky, „tak byl v televizi pořad s pohádkama. A byl tam pan Nesvadba. Tatínek toho Michala, co uvádí Kouzelnou školku, víš? A ten tam takhle taky kreslil různý obrázky fixem na průhlednou tabuli a bylo to hrozně hezký.“ Mladší mý dětství jako obvykle nedojalo, pohlédla na mě starostlivě a se špatně skrývanou ironií se zeptala: „Jsi v pohodě, mami? Ale fakt! Cítíš se dobře?“

Hm. Vykašlu se na ně. Všichni si tu ze mě dělají srandu. Když mi Starší něco říká, požaduje po mě už nejen slib mlčenlivosti, nýbrž i nepsavosti. Takže se nemám na co vymlouvat. Ale když se mi tuhle posmívala, neřekla, abych o tom nemluvila nebo nepsala. Zajímavé, což? Proběhlo to během hovoru o aquaparku. „A půjdeme na tobogán, tati?“ zeptala se Mladší. Otec neurčitě pokrčil rameny, což si dítě vyložilo jako souhlas, neboť ani s jinou odpovědí nepočítalo. Mě se radši na nic neptalo, protože můj názor na tobogány zná. Snad aby mne Mladší nějakým způsobem uklidnila, dodala: „Ale půjdeme na ten, co je jen půlka. Ne na ten úplně zavřenej tunel. Tam se trochu bojím.“ To jsem již byla neurózy plna a hodila jsem do placu: „Ty otevřený jsou ještě nebezpečnější!“ Všichni se začali chichotat, jako kdybych to snad pronesla pro rodinné obveselení. Nejvíce se chichotala prvorozená, tudíž jsem se k ní otočila: „Co se směješ? Víš, kolik neštěstí se už na takovým tobogánu odehrálo?! Tam se člověk klidně může i zabít!“ „Jasně, mami,“ vysmála se mi Starší. „To jsou ty tvoje panický závěry, že nás může cokoli zabít. To je furt  – nechoď tam, zabije tě to… nesahej na to, umřeš… nedělej to, je to nebezpečný… něco si zlomíš… ha ha ha!“

A to, prosím pěkně, si mi dovolí říct ta, která úplně vážně řekla Mladší, že jsou berušky děsně nebezpečný, že vypouští kyselinu, která jí klidně může prožrat celou ruku! Takže vám řeknu, že když Mladší vidí berušku, ječí víc než já, když mě někdo nutí vylézt na tobogán…

Jak říkám. Vykašlu se na ně. Normálně si ze mě dělaj srandu. Lev samozřejmě nezůstává pozadu ani na moment, bo je v této disciplíně obzvláště silným hráčem. „Já ti nevím, Mladší… vážně chceš na tu Alenku jít? Aby ses pak nebála. To víš, já už jsem starej chlap, v životě jsem viděl ledasco děsivýho, mě jen tak něco z míry nevyvede, ale ty…“ Mladší však na Alenku v říši divů jít chtěla. Taky chtěla vědět, co tak děsivýho tatínek za život viděl. „A co třeba, tati?“ zeptala se tudíž dychtivě. Otec na nahrávku netrpělivě čekal, jelikož radostně vyhrknul: „Cha chá třeba mamku po ránu! Cha cháááá!“ Odvážný to muž… Zastala se mě nečekaně Starší. Řekla: „No, tati, to jsem od tebe přesně čekala, tuhletu poznámku. Že se nestydíš!“ Ale Lev se nestyděl. Až po chvíli rozšafně svolil: „Ale to byla sranda, mamko. Vypadáš ještě docela pěkně… na ty roky… no… snad to ještě chvíli vydrží…“ „Nevydrží, bude to čím dál horší!“ sdělila jsem muži škodolibě a Mladší jsem řekla: „Ale tady je napsáno, že je to pro děti až od deseti let.“ Mladší si namalovala pusu tím dospěláckým leskem, co si jako koupila „za svoje“, dala si na hlavu bílou kšiltovku, z výstřihu trička vytlačila jedno holý rameno, do uší si narvala obří stříbrný kruhy, našpulila pusu a zeptala se: „Tak? Jak vypadám? Vypadám starší? Mají snad desetiletí ještě něco, co já nemám?“ „Mají,“ pravila jsem suše a neodpustila jsem si poznámku, že se trpaslíková zcela jistě někde zahákne obří náušnicí a přijde o ucho. Starší se hystericky rozesmála. „A co mají?“ tázala se Mladší bezelstně. Pro to, aby vypadala na deset, byla ten den ochotná udělat cokoli. Pokrčila jsem rameny: „Mají deset.“ Mladší mávla rukou. Koho by takový detaily zajímaly?

Alenka se jí nakonec líbila, strašidelnýho tam prý nic nebylo a v kině byly údajně i mladší děti. Lev říkal, že to byla sranda. Zatímco byli ti dva v kině, já se Starší jsme prolezly pár obchodů a byla to taky sranda, protože jsme si zkoušely všelijaký brýle a klobouky a trochu jsme tančily a trochu zpívaly a snad poprvé se za mě prvorozená nestyděla, neboť asi skutečně dospívá, tudíž přestává být usedlá. :O)

No nic. Jarní prázdniny jsou u nás u konce a jaro sem nakouklo jen na chviličku. Jen tak, aby mě navnadilo, nalákalo a na chvíli potěšilo. Teď ho ale zase válcuje zima a za oknem poletuje sníh. Doufám, že už je to poslední záchvěv, protože i na tabuli u Mladší, v sekci počasí, je velký sluníčko za malým mráčkem, pod ním serfař na obří vlně a bokem stojí, že bude „38ST“.  Tak snad by naše domácí rosnička nekecala…

Tak vám přeju aspoň trošku slunce do nového týdne!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *