Minulý sloupek jsem psala z Tcháňatova. Vyrazili jsme díky pololetním prázdninám dřív než obvykle. Cesta uběhla celkem rychle, ale v cíli nás pěkně bolela mluvidla i hlava, neboť jsme celou dobu hráli hry. Pochopitelně ne stolní, poněvadž naše auto jest sice útulné a přechytralé, leč jakéhokoli stolku prosto. Po slovní kopané, která Mladší bavila jen chvíli, přišlo na řadu oblíbené – hádej, na co myslím…
Hra má, řekla bych, celkem jasná pravidla a všichni ji známe. Když ji hrajete přes dvě hodiny, zjistíte, že opakujete pořád dokola ty samý otázky. Mladší to zpestřovala tím, že nedbaje na to, hádá-li zvíře, věc, rostlinu či cokoli jiného, její čtvrtá otázka v pořadí zněla pokaždé: „Není to krtek?!“ A to i v případě, že bylo zřejmé, že hádankou je hmyz, případně nějaká stavba. A pokaždé byla v tom dotazu naděje říznutá pobavením ze sebe sama. Hra neskončila příliš optimisticky, neboť na pokraji Tcháňatova vyústila ve vášnivou debatu o tom, je-li člověk zvíře.
„Ty seš teda pěkně podlá!“ osočil se na mne předrahý můj choť, „To byl normální podraz! Člověk NENÍ zvíře! Tys mě prostě chtěla za každou cenu nachytat, že?!“ „Člověk je živočich, tudíž je zvíře,“ odsekla jsem uraženě. „Myslím, že člověk není zvíře,“ postavila se Mladší na Lví stranu. „Správný postřeh!“ pochválil ji živitel potěšeně, věnoval mi škodolibý pohled a dramaticky dodal: „Mno, že se snížíš k porušení pravidel, jen abys mě dostala, to jsem si teda nemyslel! Mno, to si každý udělá obrázek o takovém člověku sám, že?“ „Já už s váma nehraju,“ zabručela jsem a pro jistotu jsem si připomněla, že jsem byla vlastně uražená už při odjezdu. „Teď si budu myslet já!“ dožadovala se Mladší radostně, „Už si myslím!“ „Je to krtek?!“ zeptal se Lev rovnou. (Nebyl to krtek, byla to dálnice.)
U tcháňat to bylo jako vždy pohostinné. Když jsem vyšla při páteční noci na zahradu, něco mě zaskočilo. Bylo to studený, drobný a bílý. Padalo to z nebe. Do rána byla zahrada pod peřinou. Mladší s dědou pověsili na strom kuličky pro ptáky a pak obřím kladivem rozbíjeli led na jezírku. „Proč si nevezmeš rukavice? A proč máš jen ty tenký tepláky?“ zeptala jsem se, aniž bych očekávala, že tím vyzískám něco víc než tchýnčiny vzpomínky na dětství, v nichž vystupovala jakožto hlavní aktérka a ve všech příbězích bylo několik stupňů pod nulou, ona běhala venku v mokrých teplákách, který na ní zmrzly, a NIKDY nebyla nemocná. Moje chabá námitka, že dřív byly děti, zvlášť ty rostoucí na vesnici, odolnější, byla smetena očividným pobavením.
Odpoledne jsme jeli koupit víno a dětský šampaňský, neboť měl večer přijít strejda Loutkař s rodinou, bychom se společně dívali v televizi na několik minut jeho mediální slávy. Dokud pila moje holčička a jeho holčičky šampáňo s malinovou příchutí, ještě to celkem šlo, páč se ta barva nepodobala žádnýmu z vín. Takže jsem se soustředila jen na to, aby si nevyměnily skleničky mezi sebou. V okamžiku, kdy flašku neuvěřitelnou rychlostí vymlaskly a otevřelo se šampáňo s broskvovou příchutí, se mne zmocnila nervozita, neboť tekutina byla od bílého vína takřka k nepoznání.
Dívenky vymyslely (mno, myslím, že to vymyslela Mladší), že přivážou panenku na provázek a budou ji spouštět z druhýho patra do přízemí dírou mezi schodišti. Děda jim bezelstně pomáhal přikurtovat panenku k provázku. Přihlížela jsem tomuto počínání s nedůvěrou, ale neřekla jsem nic, protože jako rodinná hysterka jsem už byla beztak jasná. Jakmile tlupa děvčátek, z nichž nejmladší jsou tři a mrňavá je na dva, takže by otvorem mezi zábradlím propadla i bez snažení, byla to tchýňka, kdo přebral moji roli a řekla svému muži: „Teď si je tam běž hlídat, když sis vymyslel tak blbou hru!“ „Já jsem to nevymyslel,“ bránil se děda nesměle, rychle sebral ze stolku plnou sklenici a sednul si do křesla. „Ale pomáhals jim v tom!“ usvědčila jej tchýňka.
„Seber taťkovi tu skleničku, on si vzal omylem to šampáňo Mladší,“ naklonila jsem se k Lvovi. Uchechtl se: „Nech ho, ať se nejdřív napije, bude sranda!“ „Vždyť má rýmu jak hrom! Pak se po něm napije Mladší a bude zas nemocná,“ opáčila jsem. „Ty už ses jak blázen!“ zhodnotil mne choť s dobře maskovanou láskyplností a snad aby mě uklidnil, procedil skrz zuby: „Tak jí to pak umeju, ne?!“ Pokrčila jsem rameny a čekala na tu srandu.
„Nééééé!“ zařval Lev o chvíli později, když Mladší celá zpocená hrou vplula do pokoje, udýchaně vzala do ruky sklenku, o níž se domnívala, že je její a naklonila si ji k ústům. Zmateně koukala na otce, ježto jí nápoj doslova oderval od huby. S pocitem, že už bylo té srandy dost, jsem řekla lehce udivenému dědovi: „Ty sis vyměnil s Mladší skleničku. To tvoje víno je tady. Lev čekal, až se napiješ toho šampaňskýho, že prej bude sranda.“ „Už jsem se napil,“ přiznal tcháník suše a připustil: „A říkal jsem si, že je to nějaký divný…“ „Za to můžeš ty,“ sdělil mi Lev, „Kdybys tady pořád nešachovala těma skleničkama jak blázen, tak by se to nestalo!“ Mladší s dědou si vyměnili nápoje, nikdo nikomu neumyl sklenici a oba to dopili do dna.
Závěrem: zatímco víkend jsem prožila jako přecitlivělá hysterka, v týdnu jsem si zvolila jinou roli. I když upřímně řečeno – radši bych byla tou hysterkou než tou, která nestíhá vytahovat kapesníky totálně soplícímu a kašlem se dusícímu trpaslíkovi. Krom tuberáckýho kašle má Mladší ještě výbornou náladu, čímž mě někdy uprostřed týdne vyprovokovala k hlasité úvaze: „Myslím, že už ti snad budu muset dát i na zadek!“ Chvíli nad tím uvažovala, načež řekla: „Chm… nevadí, prý je to dobrý proti celulitidě. Tu stejně nechci mít.“ Mno, a jinak se mám fajn. :O)
Add Comment