Stěhování

Dlouhé rozcuchané vlasy kroutící se neposlušně na zádech, skeptický výraz ve tváři ne nepodobné domorodému lovci, na nohou oblýskaný farmářky s jednou utrženou tkaničkou s roztřepeným koncem, tříčtvrteční kalhoty, co díky jeho malému vzrůstu končí těsně nad farmářkami a při pohybu odhalují kus chlupatýho lýtka… Indián s tričkem až ke kolenům se zhnuseně rozhlédl po pokoji a pravil: „To je v pr…, to teda neodstěhujeme!“ Byl pátek. Krátce po deváté.

„Mělo vás přijet pět. Výslovně jsem to několikrát říkala!“ řekla jsem uprostřed Indiánova vztekání, když nahoru přišli jeho dva parťáci, z nichž jeden, ten nejmladší, nejmenší, nejsubtilnější a nejtupější, ten, co později buď telefonoval, nebo se prohraboval v rozkroku sám sebe doprovázeje hlasitou nepěknou hudbou z mp3 říznutou vlastním ještě více nepěkným zpěvem, zvesela prohodil: „Nebylo by kafíčko?“ Nechtěla jsem ho zabíjet ještě před stěhováním, ale vzhledem k jeho pozdějšímu výkonu, jsem toho i litovala, bylo by to snad lepší pro nás oba. Říkali mu Kuře.

Zatímco ostatní dva okázale otráveně nosili skříně, krabice brali po čtyřech a více kusech a telefonovali pramálo, Kuře se vždy zjevil s výrazem štvance a větou: „Je tu nějaká malá krabička?“ Jakmile malou krabičku zmerčil, ladně si ji hodil pod křídlo a klátivě s ní odtančil, aby se vrátil po hóóódně dlouhé době. Jeho příchod pokaždé oznamovala hlasitá hudba, takže barák byl za chvíli na nohou. Zvlášť poté, co se Kuře dole „omylem“ opřel o všechny zvonky. Při zaslechnutí prvního tónu si dal Lev pokaždé ruku na čelo a zasyčel: „Bože, to je debil.“ Mlčky jsem souhlasila.

V jednom okamžiku se otevřeli protější dveře, babiška Hdvišková v nich zmateně stála a těkala svým jedním zdravým okem. „Kde je Filyčka?“ řekla nakonec tiše. Vyšla jsem na chodbu. „Filyčko, vy se stěhujete?!“ lekla se babiška Hdvišková upřímně. „Stěhujeme,“ přiznala jsem a cítila se provinile. „To jste nám neměli dělat,“ špitla babiška smutně a oko se jí zalilo slzami. Mně se zalily obě.

Po několika hodinách a pár rozbitých věcech, který jsem objevila v kontejneru při vynášení posledních odpadků a o nichž se nikdo ze stěhováků nezmínil, jsme měli celej náš domov narvanej v cizím obřím autě. Úplně na kraji se krčily moje těžce a zázrakem vypěstovaný kytky. Když za nimi zapadla korba, zůstal na chodníku jen ulomenej květ orchideje.

Prošla jsem náš starý domov a Jejich nový domov se slečnou Moj. Jásala nad vyleštěnou koupelnou, vytřenou plovoučkou, vysátými koberci… Stěhováci mezi tím odjeli směrem k našemu novýmu domovu, co byl ještě před chvílí Jejich. Když jsme k němu dorazili i my, pršelo jak o život, studenej vítr profoukával naše trička neúměrná počasí a stěhovací auto nikde. Lev řekl, že je mu zima a odešel do domu. Vztekle jsem stála v dešti na ulici a vyhlížela auto s naším životem v krabicích. Nic. Na stěhování jsem se chytře oblékla do černého. V tom okamžiku na mých černých kalhotách ulpívaly chuchvalce prachu, nitky různých barev a bůhví co ještě. Opar v koutku úst mě svědil jak sviňa, na špičce jazyku se mi vyrobilo pár aft, pravý oko mi slzelo od divokýho severáku a vlasy, který jsem si už několik dní nechávala po mytí jen uschnout, protože na fén nebyl čas, se divoce vlnily až za roh paneláku. Ani tam stěhováci nebyli. Adrenalin mi stříkal z nosních dírek a věděla jsem, že se buď na místě rozbrečím, nebo začnu řvát z plných plic a už mě nikdy nikdo nezastaví.

Nakonec jsem ani jedno z toho neuskutečnila, vytáhla jsem telefon a vyťukala číslo na centrálu stěhovací firmy. Trvalo poměrně dlouho, než někdo na druhým konci zvednul sluchátko a líně se představil. „Lvová. Dobrý den,“ řekla jsem příkře, „Vaše firma nás teď stěhuje, auto odjelo drahnou chvíli před námi, téměř půl hodiny stojíme před novou adresou a oni nikde. Dejte mi okamžitě kontakt na někoho z těch lidí, kteří nás stěhují.“ „Aha…,“ řeklo sluchátko a odmlčelo se. „A kdo vás stěhuje?“ „Copak já vím? Někdo od vás. Snad o tom máte nějaký záznam, kam koho posíláte?!“ „A jak se jmenuje řidič?“ „Netuším. Říkají mu Kuře,“ pravila jsem s těžko ovládaným odporem. „Aha… tak to už vím… číslo je…“

Řidič Kuře mi do telefonu rozšafně řekl, že to není Ferrari, nicméně za nějakou dobu dojel do cíle. Na dotaz, kde byl, když vyjel dříve než my, odvětil, že „radši nechtěl jet do kopce“: „A kudy jste jel, když tohle místo JE na kopci, ať jede odkudkoli?!“

Domnívá-li se někdo, že se začalo ihned vykládat a nosit do bytu, je na omylu převelikém. Před domem stálo auto, na kterým jsme si přečetli – servis výtahů. V domě stál servisák, nadával jak špaček a lál na všechny stěhováky, bo ti, co stěhovali před námi a k nám (teda teď už k Nim), vyhákli bezpečnostní dveře výtahu, nedali je zpět a servisákovi to někde na centrále hlásilo závadu. Tím pádem došlo k ostré výměně názorů mezi servisákem a naším stěhovavým Indiánem. Servisák pravil, že výtahy nejsou na stěhování a mají to nosit po schodech. Indián odfrknul, že do šestýho patra nic po schodech nosit nebude a jak pravil, tak i učinil. Servisák bránil výtah vlastním tělem, tudíž Indián zahájil stávku, stál před barákem, nechával se opršet, kouřil a něco ječel do telefonu.

Lev vyšel těch šest pater, poprvé si odemknul nový domov vlastním klíčem, zkonstatoval, že „Je to velký a ten nádhernej výhled, co?!“ Pak šel na balkón, kde rozněžněle koukal na vrabce, co seděl na zábradlí. „Ptáček,“ oznámil mi. „Oni ale řekli, že po schodech stěhovat nebudou!“ připomínala jsem udýchaně, neboť i já jsem křepce vyběhla šest pater. „Já už dolů nejdu,“ odvětil Lev a zapálil si cigáro.

Zhruba po půl hodině to servisáka přestalo bavit nebo ho odvolali jinam. Nevím. Každopádně odjel. Stěhováci si vyhákli bezpečnostní dveře a začali vykládat auto. Něco po čtvrté si řekli o 7 200,– Kč a zmizeli. Měla jsem vztek a hlad. Taky se mi chtělo čurat. Hodně.

Toho večera jsme zjistili, že je záchod totálně ucpanej a i přes intenzivní chemii mu to vydrželo celou sobotu. Pak se ucpal až v pondělí. Taky jsme zjistili, že v kuchyni nejde pustit voda, není možný zapojit myčku, z trubek, co prý vedou k pračce, cáká voda jak z vodotrysku a jako bonus nezvoní zvonky, takže jsem pro každýho, kdo přišel, lítala z šestýho patra do přízemí jako idiot. Pak se ukázalo, že je nutno lítat i s odcházejícími, neboť v domě bydlí zamykací maniak.

V sobotu a v neděli jsme s vydatnou pomocí mého zručného a hyperaktivního rodiče vyrobili plovoucí podlahu v budoucím pokojíčku Mladší, tamtéž vymalovali a natřeli topení. V neděli přišli ku pomoci též mí dva bratři Mafin a Vafin. Večer jsme přivezli holky. Mladší se divila, že nemá vybaleno a že skříně zejí prázdnotou, nicméně se jí pokojíček líbil a svolila, že tam teda se Starší ještě nějakou dobu vydrží, než se udělá i její brloh. Pak pořád křičela: „Děkuju! Jste nejlepší rodiče na světě!“ a chodila nás objímat.

Z euforie ji vytrhla až exkurze v koupelně a na záchodě. „Nic ošklivějšího jsem nikdy neviděla,“ soudila a znělo to i trochu okouzleně. „Sem budu chodit jen za opravdu VÁŽNÝCH okolností,“ oznámila potom a nakoukla pod nařasenou zástěrku umělecky aplikovanou na okraj vany. Starší, která kolem ní zrovna procházela na záchod, Mladší s obdivem řekla: „To jsem o tobě nevěděla, že seš taková statečná!“

V úterý ráno diagnostikovala paní Doktorová paní trpaslíkové angínu.

Ve středu jsem obdržela smlouvu na byt a povolení k rekonstrukci.

Ve čtvrtek přišli opraváři zvonku. Byli nepříjemní, chodili i po nové podlaze v botech a řekli si o 1.080,- Kč. Protože zapojení pračky neproběhlo, vyprala jsem to nejnutnější pro čtyři lidi v ruce. Trvalo mi to cca tři hodiny. Mladší mi pomáhala máchat ponožky. Starší na mě ječela, že jde do divadla a nemůže najít kalhoty (moje).

V pátek jsme s Mladší vyrazily pomáhat balit výslužky na sobotní svatbu Mafina a Princezny.

V sobotu byla svatba (o té příště).

V neděli ještě nevím, co bude.

V pondělí jdeme s Mladší na kontrolu.

V úterý přijdou demontovat stávající kuchyňskou linku i se sporákem. (Novou přivezou 15. 6.)

Ve středu se začíná bourat jádro. Budování koupelny a záchodu potrvá nejmíň 14 dní. Nevím, tedy, zda se ozvu příští týden, neboť budu patrně zavalena sutí a depresemi. :OP

Z nové adresy zdraví stará teta Fily