„Už vím, proč letos nastane konec světa!“ prohlásila v půli týdne Heřmánka. Toto tvrzení zaujalo její matku natolik, že se pochopitelně neubránila otázce: „Proč?“ Heřmánka se tvářila nejen vševědoucně, když pohotově odvětila: „Způsobíš ho ty! Svým zpěvem!“
„No dovol!“ ohradila se Lenka a koledu dozpívala. „Já si prostě budu zpívat, protože se na Vánoce těším!“ oznámila dceři a radostně počala notovat druhou vánoční koledu, na kterou si zrovna vzpomněla. S úžasem jsem si uvědomila, že je to jediný dospělý, od kterého jsem letos tuhle větu slyšela…
Jinak se zdá, jako kdyby Vánoce byly nějakou děsnou nakažlivou chorobou, které se všichni dospělí děsí. Děti ne. Mají antivánoční imunitu, mohou se oddávat těšení a nebát se zničující nákazy. Když vyslovíte před dospělým slovo Vánoce, pobledne či zbrunátní a počne meldovat. Nezřídka vyjde najevo, že synonymem Vánoc jsou jednoduše ty barevný papírky, co jich není nikdy dost a měníme je za rozličné věci v těch domečcích, co se jim říká obchody. Lenka není z těch, co by měli barevných papírků na rozdávání, a přesto se umí těšit. Bude to asi tím, že i když má kousek přes padesát, dřímá v ní dětská duše. Toto konstatování je první odpovědí na moji otázku – co jsou vlastně opravdu Vánoce? Protože myslím, že o těch barevných papírcích by to fakt být nemělo…
Takže jsem se nad tím zamyslela a teď bych vám s dovolením svěřila, nač jsem přišla.
Vánoce jsou, když máte dětskou duši, to dá rozum. Já se ve svém dospělém těle snažím nějakou tu stopu po dětské duši zachovat. Brzy, zdá se, budu nejdětinštější občan naší domácnosti, neboť potomstvo to táhne k co nejokatějším projevům dospělosti. U Mladší to i chápu. Když je vám jedenáct, toužíte po dospělosti jako ve dvou letech po létajícím poníkovi. Ale dětskou duši má, natěšená je totiž ukrutně. :O)
Nemůžu říct, že Vánoce dělá bramborový salát, páč ho míváme během roku mnohokrát. Stromeček, ten ale nemíváme. Vánoce jsou pro mě tedy, když stojí v obýváku majestátný strom a svítí bílými a červenými světýlky. Každý rok mi Mladší s povzdechem řekne, že ho svými ozdobami „přeplácám“. Stromeček jsme spolu nazdobily už minulou neděli a málem se uvzdychala, když jsem trvala na tom, že i letos chci, aby na něj věšela ty červený jablíčka. Ustoupila mi. Stejně jako já jsem ustoupila, když se Lvem hledali mezi nabízenými stromky ten největší a nejkošatější. Teď nám stojí v pokoji a září. Může zářit, neboť vyhrál nad domácím zařízením a mnohé se kvůli němu muselo přesunout. „O ten stolek se tady někdo přerazí,“ oznámila jsem rodině, ale abych nevypadala až tak prorocky, optimisticky jsem dodala: „No nic, musíme dávat pozor, ostatně všichni o něm víme.“ Po necelých deseti minutách jsem to samozřejmě byla já, kdo zapomněl, že o něm víme, a nabrala jsem hranu konferenčního stolku svou levou nohou tak důkladně, že jsem si krásně sedřela kůži na nártu a vyhodila si koleno. Ale to prostě holt k mým Vánocům patří. :O)
A pak tu mám třetí věc. Vánoce jsou pro mě, když chcete někomu udělat radost. Nechci tím říct, že dělat někomu radost mě jindy v roce nenapadne. Chci tím říct, že k Vánocům patří dárky a že mají v sobě vánoční kouzlo právě tehdy, když je vybíráte srdcem. Já si myslím, že by z nich mělo být znát, že jste se zamysleli nad obdarovaným nebo že jste mu naslouchali, když se někdy zmínil o něčem, co má rád nebo po čem touží. Myslím, že vánoční dárky by se neměly posuzovat množstvím balíčků nebo výší barevných papírků za ně směněných. A už vůbec by neměly být povinností. Vždycky když se mě holky ptají, co bych si přála, řeknu, že klid. Ještě nikdy jsem ho nedostala. :O) Ale vážně by mi udělalo radost, kdybych pod stromečkem našla třeba příslib víkendu, v kterým bude všechno klidný a fajn. No a když k tomu Ježíšek přihodí něco s šedým záplatovaným medvědem, má mě v podstatě z krku. :O)
Asi jsem chtěla jen říct, že těšit se na Vánoce by nemělo být tak strašně těžký, takže si zítra ten den všichni užijte a přeju vám nějaký ten pravý naslouchací dárek od srdce!
Vaše teta Fily
Add Comment