Zatím co jsem doma vařila oběd, Lev s prvorozenou odjeli. Netrvalo dlouho a přišla mi od Starší zpráva, že už sedí na místě. Minutu po ní mi můj předrahý vtipný manžel napsal: „Je to hrozný! Nestíháme, nemůžeme to najít a Starší zvrací!“ Že jsem ho označila za lháře, jej nikterak neznepokojilo.
Takže asi tak.
Aula v historické budově fakulty působila noblesně. Každý nový příchozí podvědomě ztlumil hlas, ani šum těch, co právě absolvovali přijímací zkoušku, nebyl nijak zvlášť hlasitý. Čekali jsme tam v celé sestavě. „Tvař se inteligentně, jako že jsi geniální dítě a jdeš taky na přijímačky,“ navrhla jsem Mladší cestou z auta. Jen dobrá výchova jí zabránila zaťukat si na čelo, ale v jejím pohledu se dalo číst celkem snadno, co si o mně myslí, takže se zmohla jen na povzdech a káravé: „Mamíííí!“ Pomilionté se mě zeptala: „Seš nervózní?“ Byla jsem. Všichni jsme byli.
„Jaký to bylo?“ zeptala jsem se nedočkavě, když k nám Starší konečně sešla ze schodů. „Super! Balili mě čtyři kluci, mami!“ „Ale já se tě ptám na ty přijímačky…“
Takže asi tak.
Vím, že jí teď připadá, že prožívá náročné období. Každý neúspěch zdá se býti fatální a konečný a každý úspěch přijímá se samozřejmou suverenitou. Na spleteninu těchto pocitů si ještě poměrně dobře vzpomínám. Taky jsem bývala strašně inteligentní a ještě strašněji nepochopená. Jako kdyby to období mezi dětstvím a připuštěním si skutečné dospělosti se vším, co k ní patří, dělalo z lidí dočasné schizofreniky. A priority se spolu s náladami mění snad každým výdechem. Na jednu stranu jí to období závidím. Na druhou stranu jsem ráda, že už ho mám za sebou. Ale vzpomínám na ně ráda a v poslední době často.
Hodně jsme si se Lvem zavzpomínali nedávno, když jsme šli z kina. Poprvé s námi byla i Mladší. Ano, poprvé byla ona s námi a ne my s ní. Ono takyProbudím se včera není vyloženě dětský film, že ano. Mladší se překvapivě smála spolu s námi, i když ne vše mohla chápat a jediné čemu se vskutku podivila, shrnula do otázky: „Co to jako je?!“ „Fronta k obchodu,“ zašeptala jsem jí v šeru kina do nastraženého ucha a sledovala na plátně předlouhou frontu k Tuzexu. A během toho, co jsem pietně vzpomínala na svoje první tuzexový rifle, Mladší nespokojena s odpovědí podrážděně dodala: „A proč?!“
„To se mu to balí sedmnáctka… když má zkušenosti čtyřicetiletýho chlapa!“ konstatoval Lev později a znělo to trochu závistivě. „Taky by ses rád vrátil v čase?“ popíchla jsem jej. „Ani ne,“ řekl po chvíli přemítání. Nepátrala jsem po pravdivosti jeho odpovědi, beztak by to na realitě nezměnilo zhola nic. Přesto jsem pak během kouření na balkoně v tichu nočního sídliště v duchu sondovala sama sebe. A představovala jsem si, kam by se můj život ubíral, kdybych se vyvarovala některých věcí a kdybych udělala jiná rozhodnutí právě v tom dospívacím období. A došla jsem k závěru, že bych stejně i vědomě ty chyby zopakovala, protože jim vděčím za to, jaký život vedu teď, s kým ho vedu a jakým člověkem jsem. A ten život mám ráda. A to mi tenkrát všechny prohry připadaly stejně fatální a konečné jako dnes připadají Starší ty její. Jenže dnes vím, že bez těch mých tenkrát ne zrovna rozumných rozhodnutí, co obsahovaly dobrovolné vzdání se nejednoho snu, by tu ani nebyla. Takže kdybych se mohla vrátit v čase, chtěla bych asi ovlivnit jen jediný život a to bratra Vafina, ale to je jen taková pohádka, co člověk sní s pohledem upřeným do spícího města, když v něm doznívají dojmy z povedené komedie, které odpustil uhozenej začátek… a konec :O)
Takže asi tak.
A jinak? Jinak prvorozená čile maturuje. Mám dojem, že se jí maturita táhne už snad měsíc a stále není u konce. Moc tomu principu nerozumím a na férovku přiznávám, že se mi ani nelíbí. Ale co už. My ostatní obyvatelé našeho příbytku, co nematurujeme, si ale užíváme všelikých radovánek. Mladší oznámila, že když jí bude za pár měsíců jedenáct, znamená to, že již nebude dítětem nýbrž teenagerem a nemůže již dělat jen samé dětské aktivity. Návštěva kina pro ni nebyla dostačujícím krokem k blízké „dospělosti“, tak jsme se rozhodli, že jí otevřeme další nové obzory a vzali jsme ji… na Majáles, kde s námi vydržela juchat skoro do půlnoci a viděla tudíž na vlastní desetileté bulvy první živé koncerty a v neposlední řadě i tisíce opilého studentstva, díky němuž jsme si se Lvem připadali jako její bodyguardi. Této funkce jsme se zhostili velmi dobře, i když druhorozená nesla naše opatrování s okatou nelibostí, ale nakonec, řekla bych, byla taky ráda, že ji nikdo neušlapal ani nepozvracel. Atmosféra byla… no jako na majálesech bývá… prostě super a odzpívali, odtančili a odfandili jsme si vystoupení Tomáše Kluse, Migu 21 a Nightworku. Nightwork byl poslední, přidal dvě písně, z nichž Leštím si bambus udělala na Mladší obrovský dojem. Až jsem si chvíli říkala, jestli jsme ji neměli vyvést do společnosti ještě o pár let později. Mé úvahy však přeťal Lev sdělením, že se asi zamiloval do Vojty Dyka a vyžadoval po mě, abych to chápala. Ten asi teda s chozením do společnosti bude muset naopak skončit :OD
Takže asi tak.
Hezkou neděli všem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment