Pohádka o Drábovi a Aničce

Je to už poměrně dávno, co ve skalách u Mnichova Hradiště žil obr se svou ženou. Obr se jmenoval Dráb a jeho ženě každý říkal Drábová. Obr to byl pořádný. Když udělal krok, zajíci se schovávali do svých nor a země zaduněla. Zvířata měla z obra respekt a lidi strach. Tak velký strach, že do skal, kde Dráb se svou ženou bydlel, se vydávali jen ti nejodvážnější. Obr s obryní ale nebyli zlí. Jenže jak to měli lidé vědět?

Jednoho dne Drábová umřela. Obr byl velmi smutný. Nejdřív křičel, jak nejvíc uměl – a lidi ve vesnici si mysleli, že se na ně řítí pohroma. Pak dupal – to všechno ze žalu nad ztrátou milované ženy. Lidem ve vesnici to dupání i několik domů zbořilo. Nakonec ze všeho se obr rozplakal. Plakal tak moc, že se z jeho slz vytvořil potok a ten stekl ze skal dolů do vesnice.

Několik měsíců žil Dráb sám. Ale protože to bylo stvoření společenské, moc ho to nebavilo. Chtěl si občas s někým popovídat. Vydal se tedy ze svého příbytku mezi lidi, aby si našel společnost. Sešel lesem až na pole a tam viděl krásnou mladou dívku – Anička se jmenovala. Ani se jí nezeptal, jestli by s ním chtěla bydlet, popadl jí, posadil do dlaně a upaloval zpátky do skal. Anička byla celá vystrašená. „Kam mě to neseš, obře?” Polekaně se vyptávala. „Chtěl bych, abys se mnou žila ve skalách. Nechci tu být sám.” Odpověděl Dráb jak nejvlídněji uměl. Posadil ji do svého obydlí a nabídl jídlo a pití. Ale Aničce se ve skalách nelíbilo. Stýskalo se jí po domově. Pořád jí byla zima a skalní místnosti pro ni nebyly dost útulné. „Aspoň kdyby tu nebyl takový chlad. Kdyby sem zasvitlo sluníčko. Ale asi se taky bojí obra a ani paprskem sem nezasvitne,” stěžovala si Anička. „Chtěla bych domů, Drábe.” Obra trápilo, že Anička není šťastná. Dělal jí pomyšlení, splnil skoro všechno, co si dívka přála, ale sluníčko do skal přivést nedokázal. Mrzelo ho to a bál se, aby mu Anička neutekla. Nechtěl být zase sám.

Jednoho dne ho Anička poprosila. „Drábe, pusť mě domů. Nevím, co je s mými rodiči. Určitě mě hledají a trápí se. Jen bych jim řekla, že bydlím u tebe a zase bych se vrátila.” Obr přemýšlel, jestli má Aničce vyhovět a pustit ji domů. Nakonec si řekl, že než aby byla Anička pořád smutná, pustí ji za rodiči. „Do večera se ale vrátíš,” přikázal Aničce. „Jinak si pro tebe dojdu”, zaburácel. Anička mezitím poznala, že obr není zlý, jen smutný a nešťastný, tak slíbila, že se ještě týž večer vrátí. Obr jí ukázal cestu a Anička odešla.

Doma ve vesnici měli všichni radost, že se Anička našla. „Nevracej se do skal k obrovi”, říkala dívce maminka. Ale Anička nechtěla porušit slib. „Slíbila jsem, že se vrátím.” Tatínek Aničce poradil, aby si vzala do košíku popel a cestou ho sypala za sebou. Lidi poznají, kde obr bydlí a Aničku vysvobodí. Dívka svolila, vzala si s sebou popel a cestou ho za sebou sypala. Udělala popelavou cestičku až k Drábovu skalnímu doupěti. Jenže pak začal foukat vítr a všechen popel rozfoukal. Když šli pozdě večer lidé z vesnice Aničku hledat, cestu nenašli.

Po nějaké době řekla znovu Anička obrovi. „Drábe, pusť mě zase za rodiči. Upekla jsem koláče, ráda bych jim nějaké odnesla. Víš dobře, že se zase vrátím.” Obr si Aničku oblíbil a chtěl jí splnit její přání, tak dovolil. Anička sbalila koláče a odnesla je do vesnice. Všichni lidé měli velkou radost, že ji zase vidí. „Aničko”, řekla jí maminka. „Vezmi si s sebou tohle klubíčko a cestou odmotávej. Klubíčko nás zavede až k tobě”. Anička poslechla a na zpáteční cestě k obrovi odmotávala červenou nit. Večer se po ní vydali vesničané. Došli až do skal, kde bydlel Dráb. „Drábe, vylez a vydej nám Aničku. Je to člověk a měla by žít mezi lidmi!” Volal Aniččin tatínek. Dráb vylezl. „Jenže pak bych tu byl sám. A s kým bych si povídal? Kdo by mi sloužil? Anička mi i koláče upeče.” Anička začala obra prosit, aby jí dovolil vrátit se domů. Dráb nakonec svolil. A jako odměnu za dívčiny služby prozradil lidem, kde je v blízkosti ukrytý poklad.

Lidi tak konečně mohli poznat, že obr Dráb není zlý. Od té doby ho chodili navštěvovat a nosili mu nejrůznější dobrůtky. Někdy přišli jen na kus řeči a obr byl moc rád, že není sám a má přátele. A protože taková obří síla je ve vesnici potřeba, pomáhal Dráb na oplátku lidem na poli.

A drábově obydlí od té doby lidé říkají Drábské světničky. Skály jsou pojmenované po Drábovi.