Zářijové vlny samostatnosti

Zářijové vlny samostatnosti

Nemám září ráda. Většina lidí nemá ráda leden, jako kdyby byl symbolem změn a začátků, u nichž ještě nelze tušit dobré konce. Podle mě za to může ta mánie novoročních předsevzetí, ta touha změnit své životy k lepšímu. Od prvního. Jako kdyby to nebyl den jako každý jiný… No a já prostě nemám ráda září.

Tuhle jsem přemýšlela nad tím, proč mají děti ty vlny samostatnosti. To zarputilé „já sama!“, co nepřipouští diskuzi a ochromuje rodičovstvo strachem, který pochopí jen ti, co dospěli do fáze předpokládání následků. Ale musíme v sobě ty strachy potlačit a při prvním „já sama!“ tedy pouštíme proti své vůli potomkovu ruku a necháváme batole jeho samostatné kolíbavé vratké chůzi, i když bychom jej nejraději drželi a jistili nejméně do jeho důchodového věku. Přihlížíme prvním pádům a měníme se v roztleskávačky v trpasličím světě. Jásáme nad každým krokem, nad lžičkou konečně trefenou do trpasličích úst, nad zdolaným schodem, nad navlíknutou ponožkou, zapnutým knoflíkem, obrázkem hlavonožce představujícím čtyřčlennou rodinu. Štěstím bez sebe, že si u toho trpaslík nevypíchnul oko ostrou špičkou tužky… A to ani nemluvím o začátcích stříhání nůžkama! Prostě samý stresy. Fakt. Na obě mé holčičky přicházely tyto fáze samostatnosti pravidelně v září. Nevím proč.

Momentálně má nějakou silnou vlnu Mladší. Jako čerstvá žákyně páté třídy si náhle ze dne na den připadá ohromně stará na to, aby na veřejnosti ventilovala jakékoli spojení s rodiči. První školní den zahájila tím, že mi poprvé odmítla dát pusu před školou. „Už radši ne!“ zarazila můj náklon předpažením a otevřenou dlaní. Ostražitě se rozhlédla. Snad to proboha nikdo neviděl! Chápavě jsem se usmála a přikývla, ale byla v tom, přiznávám, dobře ukrytá faleš, protože ostrý nožík zářijových změn v tom okamžiku ťal do živého a já v tu chvíli věděla, že je to jen začátek…

A byl. Už odpoledne mi Extrpaslíková řekla, že je trapné, abych s ní jezdila do školy. “Chtěla bych jezdit sama!“ Je to tady. Další vlna „já sama!“ Měním se v neurotickou roztleskávačku. Už zase. Přijímám touhu po samostatnosti, protože rozum říká, že musím a mlčím o filmu, co mi běží v hlavě. Vlastně jede. Protože jsou v něm všechny silnice, které musí Mladší přejít, frčí v něm tisíce autobusů, trolejbusů, tramvají a nebrzdících aut a končí v podchodu plném uslintaných deviantů číhajících na nic netušící holčičky. Možná jsem magor. Ale jsem magor sám pro sebe, nahlas tím nikoho neobtěžuju.

V úterý ráno vycházíme společně z domu. Byla jsem vzata na milost jako nosič všech propriet do tělesné výchovy. Blížíme se k první silnici. „Tak dobře, teď se začni tvářit, že mě neznáš, já budu sledovat, jak bezpečně přecházíš silnice a rozhlížíš se!“ pokynula jsem té velké předospělé osobě s šedou aktovkou s obrázkem Barta Simspona na zádech. Pobaveně se uchechtla a prohodila: „Ale mami, já se tvářím celou dobu, že tě neznám!“

První silnici přešla dobře, druhou taky, třetí jakbysmet. Že by měla kontrolovat i výjezd z parkoviště vedle trolejbusové zastávky, jí došlo až tehdy, když jsem dva kroky za ní zařvala: „Stůj!“a vyjíždějící auto prudce zabrzdilo… To vám teda řeknu, že moje nervy fakt dostávaj s tou samostatností zabrat… No nic. Trénujeme dál.

A přitom to není tak dlouho, co jsem ji vedla prvně do školky. Jak ta tam vřískala a plakala a nechtěla být samostatná ani za mák! A nezdá se ani tak dlouho, co jsem prvně vedla do školky Starší. Pamatuju si to jako včera! Jak ta tam lkala a visela na mě a o samostatnosti nechtěla ani slyšet! A jak jsem záviděla těm usměvavým rodičům, co tam nechávali svoje spokojený děti! A jak jsem si přála, aby i ty moje byly aspoň trošku samostatný! A teď to mám…

To moje malá neteř Kikina je samostatná již nyní, čímž matku ušetří pozdějších nervů a šoků, až pokročí do věku náctileté vlny soběstačnosti. Má za sebou první týden ve školce, což je velice vážná věc, o tom snad není pochyb! Bohužel nemohu reprodukovat celý náš rozhovor, jelikož Kikča po návštěvách logopeda mluví snad čím dál nesrozumitelněji a je velmi obtížné zachytit většinu jejích vět, a i kdybych to dokázala, beztak byste k tomu potřebovali překlad. Abych to tedy tak nějak shrnula – největší dojem na ni ve školce udělalo jídlo. Trochu ji naprdlo, že si paní učitelka myslí, že špatně drží lžící a chce po ní, aby ji držela jinak, ale nezlobila se na ni dlouho, jelikož zjistila, že mají ve školce dva obchody, v nichž se dá hrát na prodavačku.

„Takže sis hrála na obchod?“

„Ano!“

„A s kým?“

„S kamauádkou!“

„S kamarádkou? Ty jsi prodávala a ona nakupovala?“

„Nééééé!“

„Tak obráceně?“

„Nééééé!“

„Tak jste obě prodávaly?“

„Ano!“

„A komu jste to prodávaly? Kdo u vás nakupoval?“

„Paní učikeuka!“

„Paní učitelka? Tak ta musí být hrozně hodná, když si s váma hrála, že?“

„No… ona…“ Následovala dlouhá věta, z níž vyplynulo, že paní učitelka chtěla, aby jí holčičky koupené zboží nosily.

„Aha, takže ona to chtěla i s donáškou!“ řekla jsem chápavě.

Kikina se plácla do čela: „Ty seš aue! Ona se nememuje Donáška! To je kamauádka!“

Sranda holt musí být i v září, to se nedá nic dělat. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *