Mladší se nějakým omylem probudila dřív, než mi zazvonil budík. Ranní tahání trpaslíka z postele tedy odpadlo a role popoháněče byla prohozena. „Já vůbec nevím, jestli se mi to vyplatilo, když jsem vstala dřív,“ konstatovala paní trpaslíková zasmušile, když jsem kolem ní prošla v pyžamu, zatímco ona už byla nejen nasnídaná, ale i převlečená a dokonce si z nudy i pečlivě rozčesala vlasy a udělala culík, aniž by k tomu byla nucena či přemlouvána. „Ale vyplatilo,“ usmála jsem se a zalovila ve skříni pro rifle.
„Jdeme dřív?!“ Ubezpečovala se po cestě už poněkolikáté. „Jdeme, neboj,“ chlácholila jsem ji. Aprílovej déšť neúnavně oťukával vykotlanou vozovku, kterou jsme právě přebíhaly, a kolem projíždějící auta vytvářela gejzíry z louží. Jednu z nich jsme plavmo přeskočily a už jsme byly v klidné uličce mezi rodinnými domky. „V pondělí půjdeš do školky ještě dřív,“ řekla jsem Mladší. Otočila ke mně hlavu: „Proč?“ Kapky se jí dovádivě rozběhly po nose, pokrčila ho a trochu se otřepala. Kapku, který se podařilo sklouznout z nosíku na rty, se pokusila olíznout. „Protože Starší má v pondělí ráno ty přijímačky a já tam s ní pojedu. Takže musíš jít do školky hrozně brzy, abychom to stihly.“ Přikývla: „Dobře. V šest?“
„Ne. Asi tak v sedm. No, uvidíme. Ještě jsem přemýšlela, že bych jela se Starší a tebe by mohl zavést do školky taťka,“ svěřila jsem se dešťové princezně. Zastavila se, pohlédla mi zkoumavě do očí a fascinovaně zvolala: „On to umí?! Taťka umí vstát brzo ráno?!“
V okamžiku, kdy budete tohle číst, nás bude od zkoušek dělit už jen pár hodin. Pár hodin, který možná oddělí dětskej život od skorodospěláckýho života. Pár hodin… Připadám si divně, protože se zdá, že takovou váhu přikládám zítřejšímu přijímacímu aktu jen já a v hlavě se mi honí spousta neodbytných cokdyž?! Doufám, že se všechna ta cokdyž?! úspěšně rozplynou a budu si moct konečně oddechnout. Takže zítra držte všechny palce, co poberete!
Já jsem šla k přijímačkám logicky dřív, než Starší, neboť, jak jest známo, jsem z generace povinné osmileté docházky. O umístění budovy gymnázia jsem věděla jen tak matně a ani mě nenapadlo žádat rodičku, by se mnou toho dne šla. Vlastně jsem byla tak zblbá z toho intenzivního počítání Bělouna, že si dnes ani nevybavím, jestli jsem tam vůbec nějaký jiný rodiče viděla. Pamatuju si, jak na mě útroby školy dýchly něčím starým a důstojným, s jakým ostychem a nervozitou jsem stoupala po širokých kamenných schodech, jejichž původně ostrý hrany byly léty ošoupány do hladkých nablýskaných obloučků. Když jsem se nesměle šourala majestátnou chodbou pátrajíc po cedulkách na dveřích tříd, zdálo se mi nemyslitelný a neskutečný, že bych do tohoto světa mohla patřit. A když jsem pak třídu našla a zasedla tiše do lavice, připravila jsem si psací potřeby a se svým čtrnáctiletým studem nenápadně vložila pod lavici pouzdro s brýlemi, abych si je mohla nasadit až ve chvíli, kdy se (podle mě) nikdo nebude dívat, protože jsem věděla, že není ošklivějšího člověka nežli mě, mám-li brýle…
Z těchto úvah mě vytrhla dlouhovlasá štíhlá blondýna, co se usadila do lavice přede mnou: „Ahoj,“ řekla klidně a vypadala, že se ani trochu nebojí. „Ahoj,“ odpověděla jsem přidušeně a záviděla jsem jí její pohodu, která jistě (podle mě) pramenila z toho, že je patrně mnohem lépe připravena nežli já a možná je i chytřejší než já a ještě ke všemu určitě nepotřebuje brýle! „Já jsem Fifina,“ usmála se, „Nechceš čokoládu? Mně ji mamka přibalila, ať si ji dám na nervy.“ A ještě ke všemu (jo, už podruhý!) má maminku, co jí přibalí čokoládu! Život je strašně nespravedlivej! Šmarjá, kde mám ty brejle, vždyť neuvidím na tabuli?!
„Já jsem Fily,“ smála jsem se o chvíli později, když jsme s dlouhovlasou plavovláskou zjistily, že máme stejný příjmení, „A čokoládu bych si dala, jestli ti to nevadí.“ Fifina mi přistrčila tabulku čokolády, půlka byla hořká a půlka mléčná. „Já bych radši tu mléčnou, nevadí ti to?“ Řekla jsem omluvně, protože (podle mě) mléčnou má radši každej! „Skvělý!“ Zajásala Fifina, „Já mám totiž radši hořkou!“ Ta holka je fakt divná, pomyslela jsem si a vložila do pusy čtvereček mléčné čokolády. Pozvolna se mi rozpouštěl na jazyku. Než se rozpustil třetí čtvereček, ozvalo se příšerně hlasitý zvonění, mnohem hlasitější než jsem znala ze základky, a pak se otevřely dveře. Přijímačky začaly…
V září jsme se s Fifinou potkaly ve třídě a kamarádily jsme se pak spoustu let. Před čtyřmi lety jí prdla v mozku nějaká cévka a od tý doby už tu není. Vždycky, když jedu kolem naší staré školy, vzpomenu si na ten den, kdy jsem ji viděla poprvý…
A aby ten konec nebyl tak smutnej, prozradím vám, že ode dneška je mi 35! Nejsem si sice jistá, jestli je to veselý, ale každopádně NA ZDRAVÍ A NA DOBRÝ STARTY!
Vaše teta Fily
Add Comment