Poprvé

Poprvé

Zdá se, že každou sobotu prožije paní trpaslíková nějaký to „poprvé“. Než se vzpamatovala z tobogánové premiéry, byla tu další sobota – ohňostrojová. Ne snad, že by nikdy neviděla ohňostroj, ale zatím za ním dosud ve tmě noci nejela, aby ho měla opravdu nadosah.

Ale než se ohňostrojový dobrodružství odehrálo, musel se nějak přežít celej den. Nejdřív jsme s Denčou a kluky Ámožníkovic vyrazili na výstaviště. Ukázalo se, že dostat se na kolotoč, je nadlidský úkol. Všude proudila kvanta lidí, z jedný strany hulákalo rádio, z druhý hudba a z třetí zvuky nějaké avantgardní skupiny. Do toho Pepek smutně připomínal, že bez cukrové vaty výstaviště neopustí. Když byli trpaslíci konečně dostatečně ulepení od vaty a já nepraštila člověka, který se mi snažil vnutit letáčky s nějakou náboženskou tématikou, což vzhledem k vlastnímu rozpoložení a neustálému obnovování niterných ran, považuji za malé osobní vítězství, prchli jsme, aniž bychom našli skákací hrad, kterej všechny děti vyžadovaly.

Prchli jsme do naší předbývalé čtvrti, kde se na parkovišti zabydlelo pár kolotočů, na který až taková fronta nebyla, taky se tam rozprostíral poměrně velký skákací hrad a střelnice, na který Lev vystřelil červenou papírovou růži, jejíž okraje zdobily stříbrný třpytky, co se mi pak odrolily v útrobách kabelky, a Mladší si zakoupila blond paruku s obřími kudrlinkami, v které vypadli srandovně úplně všichni. O kus dál bylo podium, vyhrávala reprodukovaná hudba a na vyhrazené ploše se svíjelo několik trpaslíků a omladina v rámci dětské diskotéky. Když jsem Pepkovi a Mladší navrhla, by se šli svíjet též, zavrtěla Mladší hlavou tak, až se jí paruka svezla z hlavy a vytvořila plnovous a Pepek řekl, že by i šel, ale ze zásady tančí jen „brejkenc“. „Fakt? Ale já jsme slyšela, že chodíš ve školce s holkama na břišní tance,“ řekla jsem nejmenšímu z Ámožníků. Přitakal: „Chodím, ale to tančí jen holky. Já si buď maluju… nebo tančím brejkenc!“ A tak jsme se přesunuli ke skákacímu hradu.

Hrad byl prostorný nejen do šířky, ale i do výšky. Tyčil se nad parkovištěm tak majestátně, až se mi dělalo blivno z představy, že bych se těchto radovánek, být dítětem, měla možnost účastnit. Mladší odevzdala brýle, vystála si s klukama frontu, vložila třicet korun českých do dlaně slečně, která to tam provozovala a nechala se vtáhnout do hradu. Nahoru vyšplhala celkem svižně, leč když se ocitla na vrcholku, z něhož vedla cesta dolů po téměř kolmé klouzačce, zezelenala a v očích neměla krom nefalšované hrůzy nic jinýho. Naštěstí ji Brašule chytil gentlemansky za ruku a pomohl jí sklouznout. Ještě nikdy jsem ji neviděla odněkud tak rychle zdrhat…

Sobotní odpoledne jsme uzavřeli první letošní návštěvou zahrádky té „naší“ šugrárny. „Není ta houpačka nějak níž?“ zauvažoval Lev, když koukal na Mladší a Pepka, kterak při houpání šourají nohy po zemi, zatímco loni na houpačku skoro nemohli ani vylézt. Nebyla níž, jen trpaslíci se nám vytahují až hanba a ani jim to není blbý.

Doma jsme pak čekali, až se řádně setmí, abychom se znovu vrátili na výstaviště, jelikož Starší toužila po ohňostroji tak, že nám i dovolila, abychom ji nejen odvezli, ale i šli s ní. A tak se stalo, že jsme stáli, jak nejblíž to šlo, nad hlavou nám řádil ohňostroj a občas z něj kolem nás padaly nějaký ne příliš bezpečně vypadající zbytky a kravál z toho byl tak příšernej, že jsem byla ráda, že nemám lékařské vzdělání a tudíž ani přesnou představu o tom, co se děje v našich uších. Ale i když jsem se, po pravdě řečeno, celou dobu pěkně bála, podívaná to byla fakticky fascinující, ohňostroj se vyvedl, nikdo nás neušlapal, nikdo se neztratil a nikdo nepřišel o uši ani něco jinýho. Ovšem příště bych se radši zase dívala z nějaké bezpečnostní vzdálenosti.

A tou dobou se v našem městě o kus dál odehrálo ještě jedno „poprvé“. Můj bratr Mafin požádal svoji dívku Princeznu o ruku a ona řekla to, co holky říkaj, když je všechno tak, jak má být. A za několik dní z toho vyplynulo další „poprvé“ i pro mě, neboť mi Mafin do sluchátka řekl: „… tak jsem četl deset rad pro ty, kteří se chystají na svatbu a v bodě čtyři se píše, že má mít každej někoho, kdo mu bude pomáhat!“ Ano, chápete dobře – jsem poprvý oficiální svatební pomocník dle bodu čtyři. Už se těším :O)

Taky jste měli v minulým týdnu nějaký pozitivní poprvé?

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *