V poslední době pozoruji na paní trpaslíkové jisté známky stárnutí, které nejsou patrné ani tak v jejím fyzičnu, jako především psychičnu. Vezměme si kupříkladu takovou prkotinu, jakou je vstávání…
Ano, uznávám, je geneticky předurčena k tomu, aby rána nenáviděla a byla protivná až za roh. Přesto jsem tak nějak doufala, že se jí tato genetická informace, kterážto se k ní probojovala z mé i otcovy strany, vyhne. Ostatně vypadalo to více než nadějně, když jako malé trpaslíče vbíhala do ložnice se širokým úsměvem na rtech a štěbetáním. Většinou u toho majíc v rukávu nějakou hodnotnou informaci. Snad nikdy nezapomenu na rána, kdy mě chodívala budit zásadně s lyžařskými brýlemi na očích a říkávala: „Mamiko, štájej! Máme ovanžový švět!“
Vybavila jsem si to úplně zřetelně včera, když jsme si spolu prohlížely takovou tu knížku, do které se píše miminkům, co všechno umí, kdy se prvně usmály, kdy se prvně začaly plazit, kdy si prvně stouply, kdy jim vyrostl první zub a tak. Četla jsem nahlas slovíčka, co Mladší říkávala jako několikaměsíční trpaslíče a strašně jsme se u toho nasmály. „Co je tohle?“ Vzala trpaslíková do rukou sáček připevněný k jednomu z papírů knížky sešívačkou. „To jsou tvoje vlasy,“ řekla Starší, „Fuj, co?“ Chtěla jsem připomenout, že od prvorozené mám schovaný nejen vlasy ale i zuby, ale pak jsem si to rozmyslela, protože fuj na druhou se mi poslouchat nechtělo.
Abych se ale vrátila k původnímu tématu. Změna ve vstávání Mladší je dokonalá. Ráno bloumá bytem, mračí se, vzdychá a nemluví. O lyžařské brýle nejeví zájem. Další pokrok nastal v prosazování názoru. Už to není beruška, která se nikdy nehádá. Je to beruška s názorem. „Mně se zdá, že jsi na mě nějaká drzá,“ řekl onehdá Lev velmi překvapeně, neboť jest to pro něj nové. „Nic si z toho nedělej, tati,“ uklidnila ho Mladší, „To některý děti jsou ještě horší! Já jsem třeba viděla kluka, co říkal tatínkovi – debile! To seš rád, že máš mě, co?“
Pokud můžu mluvit za sebe, já jsem ráda, že ji mám. Jsem ráda za obě moje děti, i když si tu radost musím čas od času trochu připomenout. Třeba v okamžicích, kdy spolu princezny „přátelsky“ komunikují. V těch chvílích se sama sebe ptám, proč jsme se tolik natrápili s hledáním těch nejkrásnějších jmen pro ty naše miláčky. Klidně jsme je mohli pojmenovat třeba Kráva a Koza nebo Blbec a Blbka nebo něco v tom smyslu… Akorát nevím, kdy by se pak slavil jejich svátek.
Mno, ale Mladší náhodou stárne i pozitivně. Říká věty jako: „Promiň, že tě ruším, ale mohla bys, prosím…“, které nahradily dřívější pokřik: „Mááámííí!!! Póóócééém!!!“ Taktéž se v ní probouzí smysl pro spravedlnost. Na to, jak dlouho jí vydrží, jsem obzvlášť zvědavá, ale zatím si věty typu: „Tak mami, aby to bylo spravedlivý, teď jdu pro změnu žalovat na sebe…“ vychutnávám. Stejně tak si užívám chvilky, kdy se staví do dospělé pózy, hledí na cizí problém z výšky svých sotva stodvaceti centimetrů a řeší jej logickým: „A teď si podejte ruce!“ Nebo jen přijde, nevyptává se, vlepí člověku pusu, pevně ho obejme a řekne: „Mám tě strašně ráda!“ A v tom gestu je naprosto všechno, co jeden momentálně potřebuje. Často přemýšlím nad tím, proč to tolik dospělých neumí, když je to přece tak „snadný“.
Trošku váhám nad tím, kam zařadit to, že se trpaslíková v poslední době začala zaobírat svou postavou. „To moje břicho nevypadá jako úplně hubený,“ dumá před zrcadlem a drží si tričko za zády, aby jí přesně kopírovalo tělo. „Co myslíš, mami?“ Obrací se na mě ustaraně, „Neměla bych s tím něco dělat?“ „Jako co třeba?“ Zajímá mě obvykle. Mladší má odpověď připravenou: „No, já bych chtěla být hubená jako paní učitelka Petra.“ „Ta je ale hodně hubená,“ vybavím si subtilní paní učitelku. „Jo,“ souhlasí Mladší, „Ona totiž cvičí érobik. Neměla bych taky cvičit érobik?“ „Jestli chceš, tak můžeš klidně cvičit aerobik,“ připouštím. „Tak jo. Tak já to budu cvičit, mami. Akorát nevím, co to je…“
Člověk se učí a vyvíjí celej život. Tudíž se učení a vývoj nevyhýbá ani mně a já jsem si s překvapením uvědomila, kolik mě toho ten „stárnoucí“ trpaslík za tu krátkou dobu, co je na světě, stihnul mimoděk naučit. A vím úplně přesně o jedný věci, kterou bych se od ní ještě naučit potřebovala, i když nevím, jestli to ze své podstaty zvládnu. Mladší má totiž neuvěřitelnou vlastnost chránit a ohajovat toho, koho má ráda i v okamžiku, kdy jí dotyčný dost nevybíravě ublíží. A to mě fakticky fascinuje…
Mějte se skorojarně, hýčkejte si svý moudrý trpaslíky a stárněte s pohodou. 🙂
Vaše teta Fily
Add Comment