Seděly jsme tuhle s paní trpaslíkovou u stolu. S vystrčenou špičkou jazyka vykreslovala papírový hodiny. Z učení, kterak se zorientovat v čase, nakonec nebylo nic moc, jelikož Mladší povzdechla: „Ach jo, to mě už nějak nebaví, mami. Je to zbytečně složitý!“
A možná má pravdu. Čas je složitej. Někdy i zbytečně. Hlavně jsou složitý některý události, který s časem souvisí, napadlo mě a hned jsem se zeptala: „Co myslíš, že budeš dělat, až budeš velká?“ Mladší nakrabatila čelo a na chvíli přestala kreslit: „Takže… já nevím. Ještě to nemám naplánovaný. Takže že asi budu mít za práci nějakou třeba… ehm… třeba knížky – romány pro ženy! Taky že budu třeba fotografka ještě. Jo a budu dělat autoškolu. A budu mít dům velkej a krásnej a bude celej svůj vlastní. A taky budu mít mateřskýho psa jako má babička… Jo. A on bude hezkej, hodnej a vycvičenej. A chtěla bych, aby ten pes měl pak štěňátka. Roztomilý a mrňavý!“
„A budeš mít manžela?“ Zajímalo mě. „Tak asi jo,“ zauvažovala Mladší. „Už víš, kdo to bude?“ „Asi Vojta. Ale neříkej to Vojtovi, jo?“ Zapřísahala mě trpaslice se smíchem. „Proč by sis ho chtěla vzít za manžela?“ „Je hezkej, milej, pomáhá mi a hraje si se mnou. A má stejně let jako já,“ vypočítávala Mladší na prstech. „Myslíš, že je to důležitý, že je stejně starej jako ty?“ „Nee, není. Ale je takovej hezkej.“ „A kdyby to nebyl Vojtíšek? Jak bys chtěla, aby vypadal tvůj manžel?“ Vyzvídala jsem dál a paní trpaslíková ochotně spolupracovala: „Mno… měl by mít asi černý vlasy. Nebo hnědý. Nebo blonďatý.“ (Je evidentní, že druhorozená touží po muži s vlasy) „Měl by umět opravovat auto. Když už jsme u auta – mluvíme o autě – tak bych ještě chtěla, aby uměl řídit, aby jezdil opatrně a nedostal žádný pokuty. A tak normálně. Normální manželství. Ale chtěla bych, aby nespal tak dlouho jako náš taťka a dělal někdy to, co mu řeknu. A chodil by do práce hezky včas a aby mu nedávali padáka, aby nezašpiňoval dům. No, to mi asi stačí.“
„Myslíš, že budeš mít děti?“ „Jo. Hezký. Asi třeba dvojčátka – holčičky. A budeme s nima chodit na procházky, na výlety a do Chorvatska. Jestli to budou holčičky, tak bysem chtěla, aby se jmenovaly Karolínka…áááááá… třeba Lucka. Nebo úplně jinak.“
„A kdo se o ně bude starat? Kdo bude vařit a uklízet a tak vůbec?“ „Starat se budeme přece oba dva! Ale uklízet? Ježiši to fakt nevím! Jako po dětech? Mami, to budu muset dělat já? Myslím, že by měl uklízet táta – manžel.“ „A co když se mu nebude chtít?“ „Tak to budu muset dělat já,“ konstatovala Mladší zkroušeně, „Ale možná mu něco řeknu. To ještě nevím co. To si vymyslím až v dospělosti. Asi budu trochu nadávat, ale kdybych nadávala moc, tak by mi ho bylo líto. Ale můj manžel bude umět všechno, mami! Protože mi bude chtít dělat radost! Protože mě bude mít přece rád! A jestli něco umět nebude, tak ho to naučím,“ usmála se Mladší spokojeně a sáhla po růžové fixe.
I složitý věci můžou ve správným podání vypadat úplně jednoduše, co?
Vaše teta Fily
Add Comment