O mluvení, nudění a prudění

O mluvení, nudění a prudění

Během tří týdnů nového roku navštívila Zlomenina Pralinka Starší školu toliko dvakrát za účelem demonstrace svých znalostí ve snaze ovlivnit již dříve zmíněné pololetní vysvědčení.

O první misi tohoto charakteru jsem se ostatně už zmínila. Druhá mise se uskutečnila v pondělí tohoto týdne. Předcházel jí minulý týden, během kterého někdo nejdřív urval pant vnitřních dveří od výtahu. Ano, pro nás, kteří stále ještě pociťujeme při jízdě výtahem všechny příznaky monosymptomatické neurózy, to bylo vcelku solidní zpestření, neboť se kabinka, aniž by jakkoli varovala, během jízdy vždy několikrát zasekla v mezipatře i s nezbytným cuknutím. Někdy uprostřed soboty, zrovna když jsem si od plotny odskočila na nákup, jsem zjistila, že výtah nejede vůbec. Křepce jsem tedy seběhla těch šest pater, co nás dělí od přízemí. Zde jsem nalezla výtahovou šachtu v negližé, neboť byla dveří prosta.

S drobným nákupem (brambory, jablka, mléko, sůl… no, zkrátka samá lehotinka) jsem oněch šest pater následně i vyfuněla a přemítala, zda mám tuto skutečnost sdělit prvorozené nějak šetrně či zda by bylo lepší vybalit to na ni bez obalu. Jak jsem předpokládala, neměla z nepojízdnosti výtahu příliš velkou radost, ačkoli jsem ji chlácholila, že v případě nouze může těch šest pater sjet po zadku.

Na pondělní zkoušku se měla dostavit po poledni, tudíž jsem celé dopoledne telefonovala pánovi, jehož jméno jsem si přečetla na našem výtahu a dožadovala se vrácení dveří. Tímto pánovi děkuji, neboť se nakonec nechal obměkčit a deset minut před naším odchodem (v případě Starší odskokem) z domova, výtah zprovoznil. Ó to bylo radosti.

I spolužáci projevovali nebývalou radost nad příchodem kamarádky. Několikrát jsem také zaslechla, že by se měla už vrátit, poněvadž je bez ní ve třídě nuda. Když se ke mně doneslo, že se i profesorka matematiky vyjádřila ve smyslu, že je v jejích hodinách bez Starší nezvyklé ticho, mělo mě to varovat. Ale nevarovalo. A tak jsem se, já bláhová, později zeptala: „Jak nuda? Jak ticho?“

Teď již to vím. To, že Starší pořád mluví, pro mě nebylo žádným překvapením. Doma to nikterak netají. Ovšem fakt, že mluví i během hodin, mě kapánek vyvedl z míry. „Jak během hodin?!“ ptala jsem se fascinovaně jako blbeček. Usmála se tím svým chlácholivým způsobem a sebekriticky přiznala: „Já vím, že jsem hrozná, ale nemůžu si pomoct. Posledně mi dokonce paní profesorka v němčině řekla – Starší, já už toho mám dost! Běžte si sednout někam úplně bokem. Tak jsem šla. Úplně bokem. Úplně sama. A najednou se slyším, že stejně mluvím. A ona se na mě podívala s takovým zoufalstvím, že mi jí bylo až líto, když říkala – Starší, to snad není možné. Vy mluvíte i tam?! To bylo fakt hustý, mami.“

„To se v hodině nedělá,“ poučila jsem (půl roku plnoletou) dcerku vlídně.

„Dělá. Všichni to dělají. Ale jenom já jsem slyšet… nebo co,“ opáčila holčička vzdorovitě.

„Nedělá! Uvědom si, že je to neúcta k člověku, kterej se snaží dělat svoji práci a něco vás naučit!“ rozlítila jsem se.

Starší přikývla a kupodivu souhlasila: „Máš pravdu. Mě je jich kolikrát fakt líto. Já si taky kolikrát říkám – tuhle hodinu to vydržím, nebudu mluvit. Ale, mami, já se ti nakonec vždycky přistihnu, že stejně mluvím. Ale neboj, od té doby, co mě Míša naučila přehrávat si v hlavě filmy, už tolik neruším.“

To mě opravdu uklidnilo…

Osobně se ale taky těším, až půjde do školy, protože atmosféra mezi holčičkama doma povážlivě houstne. Pokud se nehádají, dělají, že se neznají, což je ještě ta lepší varianta. Tuhle volala Starší na trpaslíkovou, aby jí donesla pití. Mladší jen odvrátila hlavu a zlomyslně se ušťuřovala. „Ty děláš, že mě neslyšíš?“ sondovala Zlomenina. Mladší se k ní líně otočila: „Nefandi si. Já tě prostě ignoruju.“ No prostě sesterská láska jak hrom, to je snad jasně vidět, ne? Ale vždycky, když už si říkám, že je budu muset doživotně izolovat v jejich komnatách, aby se neuhádaly k smrti (a já neskončila na drogách), přijde najednou nějaká nečekaně dojemná chvilka jejich soudržnosti. To vás jako rodiče pochopitelně ukolébá, zmate, rozněžní a naplní nadějí. Z obláčku iluzí vás pak srazí na zem třeba devítiletý řev: „Ona je úplně, ale úplně blbá! Já jí něco půl hodiny vyprávím, a když skončím, tak ona ona řekne – Co? Já jsem tě vůbec neposlouchala. Tak jsem úplně klidná, mami, jo? Opakuju jí to znovu půl hodiny a ona mi klidně řekne, že mě zase neposlouchala! No, není blbá?!“ A než stačíte odpovědět, předběhne vás osmnáctiletý řev: „Já tě prostě neposlouchám schválně!“ „Vidíš, to říkám – je blbá!“ konstatuje Mladší.

A já? Klasika. Zavelím, aby šly od sebe a vyjádřím svoji lítost nad, tím, jak ošklivě se k sobě chovají. Někdy i přidám dojemnou vizi budoucnosti (dojímá jen mě), jež pojednává o časech, kdy já již nebudu mezi živými a ony, SESTRY, si tu zbudou úplně samotinké odkázány jen na na svoji vzájemnou náklonnost a podporu. Tím je téměř vždy zaručeně pobavím. Zpravidla pak odejdu nepochopená na balkon, kde si zapálím cigaretu a (tajně) vzpomínám na časy, kdy jsem bydlela v dětským pokojíčku společně se ségrou. To si pokaždý uvědomím, že jsou ty holky na sebe vlastně ještě relativně hodný ;O)

Tak krásný poslední lednový týden bez konfliktů!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *