„Určitě jsem chtěla tohle? A jakže se to vlastně jmenuje?“ Řekla Občanka pochybovačně a podezíravě zároveň. „Avokádo,“ odvětila jsem a znělo to trochu jako nadávka.
„Chtěla,“ dodala jsem a připomněla prvorozené, kterak jsme před pár dny stály v nejmenovaném blablamarketu v úseku ovoce a zeleniny a byl to právě její nápad, že zmíněnou potravinu koupíme. Dokonce musela přísahat, že ji skutečně sní, i když musím přiznat, že když jsem z ní mámila příslib, že to sní s radostí a nadšeně, věnovala mi toliko soucitno/nenávistný pohled a neřekla nic. Po chvíli však pronesla: „A vybereš to?“ Brala jsem to jako souhlas.
Nyní, tváří v tvář novému ovocnému vetřelci mezi našimi starými dobrými zčervenalými jablky, jsme vypadaly obě rozpačitě. Prvorozená potěžkala plod. Byl větší než její dlaň. Mladší si zvědavě přisunula židli blíž k ní a čekala. I dočkala se. Občanka uchopila kudličku se slovy: „Budu to jíst tady před váma, protože se určitě říznu.“ Zvedla jsem oči od prvouky a slušně poděkovala.
„Á, co jsem říkala!“ Zvolala prvorozená radostně. „Řízla ses?“ Hádala Mladší. Odpovědí jí bylo slavnostní: „Jo!“ „To já jsem si zase v družině zapíchla nůžky do prstu! Hele!“ Chlubila se trpaslíková a šermovala pidiukazováčkem v nebezpečné blízkosti nože zatínajícího se do pevnýho avokáda.
Starší chvíli odhodlaně žvýkala odříznutej kousek a pak pronesla: „Fuj! Nechceš ochutnat?“ „Ne, díky,“ odmítla jsem, ale zvědavost mi jako vždy nedala: „Jak ti to chutná?“ „Divně,“ řekla Občanka a otřásla se, „Jako nějaká zelenina se zubní pastou. Na, ochutnej. Mami!“ „Tohle já jíst nebudu, nemám to ráda.“ „Já asi taky ne,“ odtušila Starší. „Tak pročs to chtěla a říkala, že ti to chutná?“ Podivovala jsem se. „Asi jsem si to spletla s mangem,“ uvažovala dědička a odkrojila si další kousek. „Je to fakt hnusný,“ povzdechla. „Tak to nejez a vyhoď to,“ jala jsem se ji přemlouvat, což trvalo několik minut, dokud s okázalým nechutenstvím nedožvýkala třetí kousek a neřekla: „Děsně mě svědí nohy!“
Ano, byla na nich pěkná kopřivka. Taková milá a růžolící. „Že bych na to byla alergická?“ Přemýšlela prvorozená s neskrývanou nadějí. „Asi jo,“ kývla jsem a šla pro fenistilový kapky.
„Přece to nevyhodím,“ pravilo dítě poté, co pozřelo třicet kapek a rozdrásalo si lýtka. „Zkusím z toho něco vyřezat, třeba mě to bude bavit!“ Zajásalo pak. „Héj, to není fér! Já chci taky vyřezávat!“ Dožadovala se rovnoprávnosti trpaslíková. „Nikdo nebude vyřezávat! Nehrejte si s tím jídlem!“ Zahartusila jsem. Dívky zklamaně odložily nože.
Po chvíli se tvář prvorozené rozzářila novým nápadem: „Nečetla jsem někde náhodou, že je to dobrý na pleť? Třeba to zabírá na kruhy pod očima!“ Než jsem stačila reagovat, plácla si dvě avokádový kolečka na oči. To po ní Mladší kupodivu opakovat nechtěla, neboť ji kapku odradilo zahuhlání: „Fuj! To strašně pálí. Jak kdybych si dala do očí mentol!!! Tak to, o čem jsem četla, bylo asi taky mango. Takže, mami, já teda avokádo nemám ráda.“
„Sundej to z těch očí, než celá olezeš a vyhoď to už konečně. A už nikdy po mně nechtěj, abych to koupila.“ Starší si odloupla avokádo ze zarudlých víček, rychle zamrkala a souhlasně pokynula hlavou směrem ke mně. Cestou k odpakovýmu koši situaci zhodnotila takto: „Teď se cítím nějak divně.“ Mladší se k ní přitočila, shovívavě ji poplácala po zádech a s mile škodolibým podtónem ji konejšila: „Ale vždyť ty jsi divná.“
A pak jsme sborově vyprskly smíchy. Kdo by to tušil, kolik se dá s avokádem užít srandy…
Tak krásnej týden v zimním čase.
Vaše teta Fily
Add Comment