Zjistivši, že výprava na výstavu loutek se týká pouze předškoláků, propadla Mladší hluboké skepsi, kteroužto si okořenila pár kapkami slz. Julča totiž, ač je na svůj věk vskutku velmi vyspělá, dosud předškolákem není. Zatímco Mladší plakala, v hlavě jí to pracovalo, načež to z nějaké skulinky vykutalo moji větu: „Nemá smysl trápit se něčím, co nemůžeš změnit.“ Zdálo by se, že pod vlivem této dobře míněné mateřské rady se Mladší se situací smíří. Ó nikolivěk, drazí přátelé. Trpaslíková si opět poradila po svém…
„A co jsi udělala?“ Zeptala jsem se netrpělivě, napnutá jak pověstný kšandy. Mladší se usmála s převahou objevitele roku: „No, co asi? Šla jsem za paní ředitelkou a řekla jsem jí narovinu, že bez Julči prostě nikam nejedu!“ V krku se mi udělal menší knedlík, kterej způsobil, že jsem ze sebe trochu přiškrceně vysoukala: „Šmarjá! Fakt?! A co na to paní ředitelka?“ V tom okamžiku jsem měla rozporuplné pocity. Napnutý kšandy vystřídal dojem, že odpověď snad ani znát nechci. Mladší se však nad očekávání spokojeně uchechtla: „Paní ředitelka se strašně smála.“ Ulevilo se mi. „A pak šla říct Julince, ať se obleče, že jsem jí tu výstavu zařídila!“ Dodala nakonec. Výstavy loutek se tudíž zúčastnili předškoláci a Julča. Kdo by to byl do té mojí tiché vody řekl?
To stihla Mladší minulý týden. Tento týden si zařizování moc neužila, páč Julča nebyla ve školce. Trpaslíková to nesla statečně, leč otráveně a špatná nálada vygradovala jednoho večera, kdy má drahá posmutněle a zamyšleně pravila: „Dnes jsem se vůbec od srdce nezasmála! Ani jednou! S tím musím něco udělat, mami!“ Zatímco jsem dumala, kterak opici rozveselit, pobaveně se ušklíbla a hodila po mně dotaz: „Mami, chceš žvýkačku?“ Spojitosti s rozveselením mi unikaly, ale upřímně jsem odpověděla: „Ne, proč? Vždyť víš, že nežvýkám.“ Mladší zavrtěla hlavou: „Mami! Musíš říct – jo. A neboj, nemusíš si ji brát. Tak ještě jednou – chceš žvýkačku? A řekni – jo! Jo?“ Moje zmatení neznalo mezí, přesto jsem poslechla: „Jo.“ Trpaslíková se rozřehtala z plna hrdla, až sebou v návalu radosti práskla na postel: „Áchacháááá. Prdni si do sáčku! Áchacháááá.“ „Hm,“ odtušila jsem, leč hra ještě neskončila: „Mami a ještě jednou, jo? A teď můžeš říct – ne. Chceš žvýkačku?“ „Ne!“ „Stejně si áchachááá prdni do sáčku he he he…“ Koukala jsem na dědičku. Celá se svíjela na posteli, v krku jí klokotal smích a rukama objímala bříško pocákaný od barviček na sklo, ztěžka vydechla, osušila si slzy a spokojeně řekla: „Tak to bysme měly, už jsem se zasmála.“ Myslíte, že bych to mohla taky někdy na někom vyzkoušet, až budu mít pocit, že jsem se už dlouho od srdce nezasmála?
I když já jsem se vlastně od srdce zasmála docela nedávno. To když jsme jeli v sobotu z oslavy. Lví babička slavila 85 let. Ze zadního sedadla se důležitě ozvalo: „Já vím, kolik babičce bylo! 85 let! Tomu se říká – kulatý narozeniny!“ „Správně,“ pochválila jsem Mladší a vzpomněla jsem si, co mě za tři týdny čeká: „Já budu mít taky kulatý narozeniny.“ Trpaslíková nadskočila v sedačce a fascinovaně zařvala: „Fakt, jo?! Ty vogo, mami, a jak to, že na to vůbec nevypadáš?“
Tak vám přeju do příštího týdne v letním čase hodně smíchu od srdce. :O)
(Na fotce je výzdoba, kterou vyrobila na oslavu malá Majda, žákyně první třídy a současně překvapivě Lví sestřenice. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment