Zuby

Zuby

Mladší i Starší pobyly u babičky – mé rodičky – dva a půl dne. Když jsem zazvonila, přiřítily se ke dveřím komplet připravený na odjezd. Pes divoce štěkal, zpoza rohu se přišourala pomalým krokem prababička – má babička. „Ahoj,“ řekla a opřela se rukou o zeď. „Tichóóóóóó!“ Zavřískala moje rodička na Andíka. Rozštěkal se ještě víc.

„Já se ani nebudu zouvat, my hned jedeme, ať stihneme jít ještě někam ven,“ řekla jsem a obrátila se na holky: „Máte všechno?“ „Jo, já mám navíc odřený paty! Hele!“ Odvětila Starší a strčila mi pod nos do krve sedraný skoro patnáctiletý paty. „Já už ty nový boty nosit nebudu!“ Houkla tak důrazně, jako kdybych to byla bývala byla já, kdo jí je nutil. Nadechla jsem se. Otevřely se dveře po mé pravici a do předsíně nakoukl brácha Vafin: „Čau,“ zabručel a zase zavřel. Bratr Mafin se rodičky netrpělivě už podruhé zeptal: „Tak co na to říkáš?!“ Míníc tím tříčtvrťáky, co si toho dne za mé asistence koupil. „Dobrý,“ přikývla a zaječela na psa, který za neustávajícího poskakování stále zuřivě štěkal: „Tichóóóó!!!“

„Jak ses měla?“ Sklonila jsem se k Mladší a podala jí sandálky. Konečně promluvila: „Mami, mně vypadly žuby.“ „Vypad ti zub?“ Usmála jsem se. Tak první zub, pomyslela jsem si téměř dojatě, no co, už bylo na čase. „Ne žub. Žuby. Hele,“ zaculila se a v dlani jí něco zachrastilo. Když dlaň otevřela, v úžasu jsem hleděla na průhlednou plastovou krabičku. Bylo v ní nejmíň šest zubů. „Tolik?“ Vydechla jsem nevěřícně, „To není možný! Jak se to…“ Mladší se pyšně rozesmála na plný kolo.

Do rozhovoru vstoupila moje rodička. Nasadila velmi útrpný výraz a s povzdechem provinile přiznala: „No, děvče, já jsem ti to do telefonu ani nechtěla říkat. Ta malá spadla a vyrazila si zuby…“ Zírala jsem beze slova a takřka bez dechu. Můj pohled trojúhelníkově těkal z rodičky na krabičku a z krabičky na trpaslíkovou. Co je to sakra za zuby? Přední má všechny. A tyhle jsou nějaký hrozně velký. Že by stoličky? Jak by si mohla vyrazit stoličky…? Žaludek se mi scvrknul do malé kuličky. Neřekla jsem ani slovo.

„Achacháááá,“ počala se rodička hurónsky smát, až se zalykala. Mladší se řehtala jako pominutá a obě se svíjely v pase. „Mamka nám na to skočila!“ Jásala rodička jako malá a paní trpaslíková se radovala: „Naletěla, naletěla. Hé hé!“

„Vy si ze mě děláte srandu?“ „Jóóó!“ „A kde jsi ty zuby vzala?“ „U babičky v práci! Já jsem tam byla s ní a tam je taková rabolatoř, kde dělají zuby a byla tam taková paní doktorka, která mi je dáááálááá. Há há a tys nám na to skočiláááá…“

Kulička, co jsem chvíli měla místo žaludku, se roztáhla do svých normálních proporcí. (Bohužel. Docela jsem si s ní připadala štíhle) „Vy jste hrozný, já jsem se tak lekla,“ pokárala jsem ty dvě spiklenkyně. Rodička vesele přikývla: „Že? Už jsem myslela, že tady zkolabuješ.“

Takže na vypadení prvního zubu pořád ještě čekáme.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *