Popletený časy a zámek v Boskovicích

Popletený časy a zámek v Boskovicích

V době, kdy tyto řádky čtete, se poflakujeme někde u moře. Už skoro týden. Jak se máme, to se dozvíte, příští neděli. Současně však musím podotknout, že v době, kdy píšu tyto řádky, co právě čtete, jsme k moři dosud neodletěli. Jsem z toho sama mírně dezorientována. Od odletu nás dělí dvě noci a jeden den. Mladší je celá natěšená a o ničem jiným nemluví. Starší se mě zeptala: „Už se ti zdálo o Řecku?“ „Ne, proč?“ „Ty se netěšíš?!“ „Těším…“ „Tak to by se ti o něm mělo zdát! Máš nejvyšší čas!“ Třeba to stihnu dnes. Tedy v můj dnes… ehm… v dnes, kdy píšu tyto řádky, ne v dnes, kdy tyto řádky čtete… To já jen aby bylo jasno. :OD

Nyní, abych čtenáře ušetřila časových schizofrenií, přejdu pozvolna do vašeho času a napíšu, co jsme dělali minulý víkend. Jeli jsme do Boskovic. O Boskovicích určitě napíšu do Tipů na výlety, jelikož je tam mnoho co k vidění i slyšení a taky mám dost fotek, který určitě nutně potřebujete vidět. Teď se ovšem omezím pouze a jen na naše zážitky.

Po obědě, ke kterému byla svíčková s bramborovými knedlíky, což Lev i Starší přivítali s povděkem a trpaslíková s láteřením, odešla prvorozená za vlastními zážitky a my, pouze s Mladší, odjeli směr Boskovice. Paní trpaslíková pochopitelně nadávala, co se do nás vešlo, páč už to, že se Starší nemusí účastnit rodinného výletu, bylo pro její pětiletou duši dostatečným příkořím a znakem, že nemůžeme zažít nic zábavného.

Cestou k zámku jsme potkali početnou skupinu roztodivných lidiček. Nejdříve jsem myslela, že je to zájezd důchodců, potom jsem si však všimla, že ve skupině jsou jedinci i poměrně mladého věku, leč podivného vzezření. Když jsem se se svým poznatkem a vnitřním zmatkem svěřila mému muži, nonšalantně pohladil obří objektiv fotoaparátu, ježto mu líně spočíval na břichu a spokojeně pravil: „No, a to sis ani nevšimla, že jeden ten pán je… ehm… po…,“ pohlédl na Mladší a upravil slovo, který mělo původně znít jinak, na: „Pokakanej!“ „Kecáš,“ obvinila jsem Lva. „Nekecám! Dokonce jsem si to vyfotil! Chceš se podívat?“ Na displej foťáku jsem se podívat odmítla. Ani vám inkriminovanou fotografii neukážu, nebojte se.

Koupili jsme si tedy lístky až na další prohlídku. Přece jen jsme tak nějak tušili, že by na nás těch zážitků najednou mohlo být moc a snad bychom je všechny potom ani neunesli. A dobře jsme udělali, páč druhou skupinu jsme tvořili my, jinými slovy já, Lev a Mladší, a dva německy mluvící turisté starších ročníků. Průvodkyní nám byla dívka nesobecky kyprých tvarů, která hned v úvodu řekla: „Jsem tu dnes první den. A německy v žádným případě neumím. Tak pojďte.“ Asi tomu osud chtěl, že jsme měli prvně v životě svoji vlastní průvodkyni.

Mladší byla nakonec nadšena a řekla, že to byl nejhezčí výlet, co kdy zažila. Prohlídku si maximálně užila. Německá turistka totiž byla našimi dějinami natolik nezatížena, že si v každé místnosti sedala na starožitný nábytek, šlapala snad zásadně jen po kobercích, ve svícnech znuděně narovnávala svíčky a na stoly, co jako zázrakem přežily staletí, si odkládala rozličné předměty. Jelikož jí průvodkyně neuměla říct, že se to nedělá, rezignovaně ji ignorovala. A když jsme pak přišli do poslední místnosti – malýho dětskýho pokojíčku plnýho hraček a miniaturního nábytečku, sama vyzvala Mladší, aby si to všechno vyzkoušela. A řeknu vám, že trpaslíková vypadala na té sametové empírové sedačce, jako kdyby tam patřila odjakživa. ;O)

No, a protože se musím z vašeho času vrátit do mýho času, jdu žehlit, ať je co balit do kufrů. Mějte se krásně a za týden jsem tu už v čase přítomným i s řeckými zážitky. Dovolte, bych se rozloučila slovy Mladší spatřivší připravené, byť zatím prázdné, kufry: „Ježišmarjá, jak to všechno narveme do taxíku?!“

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *