Zázraky

Zázraky

„Zítra máš narozeniny, co?“ řekl Lev. „Jo, mám…“ souhlasila jsem, neboť se známe již dlouho a měla jsem pocit, že je naprosto zbytečné tuto skutečnost zapírat. „A kolik ti vlastně bude?“ pravil muž laškovně, což mi od něj přišlo krajně netaktní, jelikož není pochyb o tom, že VÍ. „Dvacet!“ oznámila jsem vzdorovitě a bez uzardění. „Fakt? No vidíš, to máš dobrý!“

Druhý den mi k dvacátým narozeninám výslovně pogratuloval a po návratu domů mi věnoval pugét a medvěda. Hlavní dar opotřebovávám již několik dní a je nedílnou součástí tohoto sloupku, neboť se jedná o zbrusu novou červenou karkulku převlečenou za notebook. Dnešní sloupek je tedy premiérový hned v několika ohledech. Je to první sloupek psaný na karkulce, první sloupek, co píšu jako devětatřicetiletá a v neposlední řadě první sloupek, ve kterém se budu zabývat něčím, čím jsem se na tomto místě ještě nikdy nezabývala…

Přednarozeninový den se odehrála také jedna premiéra. Moje holčičky se šly poprvé podívat na jinou holčičku. Má tři týdny, jmenuje se Sísinka a je to jejich čerstvá sestřenice. Pro mě to premiéra nebyla, já jsem si Sisinku řádně poňuchňala už pár dní po jejím příchodu na svět, protože jsem nedočkavá teta a vysavačka dětských vůní. Nevím, jestli to tak má každý (každá), ale já jsem si znovu uvědomila ten neuvěřitelný pocit. Když mi náruč vyplní to miniaturní stvoření, je to jako sáhnutí na zázrak. A člověka to naplní klidem a nadějí, že život má smysl. A pokaždé si vybavím svoje děti, jak přišly na svět drobné a bezbranné a nejkrásnější ze všech a jistě nejinteligentnější v celém širém vesmíru, děti, který mě budou milovat a ctít a budeme nejlepší kámošky na život a na smrt a nikdy jinak. A díky nim bude mít můj život smysl už navždy.

Po té, co jsem si s holčičkama vyhádala Sisinku a vložila si ji do náruče, dívala jsem se, jak mi sevřela ukazováček drobnými dlouhými prstíky, stejně takovými, jako mívala Starší, a jak dělá ksichtíky, přesně takové, jako dělávala Mladší. A pak se mi bez varování vynořila vzpomínka na moje sourozence. V podstatě s překvapením jsem zvedla oči od Sisinky a podívala se na bráchu. Mafin seděl vedle své ženy a těch sedm let mezi námi jako kdyby čas odečítal mnohem rychleji než kdysi. V době, kdy byl uzlíčkem a já mu měnila plíny, držela flašku s mlíkem a česala srandovním nesmyslným kartáčkem kohouta, v té době znamenalo sedm let spoustu času. Dnes ne. Oba jsme dospělí.

Tak jsem tam seděla, hýčkala neteř a nemohla se zbavit myšlenky, že snad každý vstupuje do rodičovství s nadějí a ideály a miluje to nové drobné stvoření láskou, která nemá konkurenci. A myslím, že každý rodič doufá, že z jeho dítěte vyroste šťastný a čestný člověk a že bude navždy cítit tu pýchu, která s rodičovstvím přichází  v prvním okamžiku, kdy svoje dítě uvidí. Protože když se vám povede zázrak, máte na pýchu nárok.

To všechno se mi honilo hlavou a současně s tím mě přepadl obří smutek, protože krom Mafina s dudlíkem mi vzpomínky přinesly i druhého bratra Vafina s dudlíkem. Dnes, když už jsme všichni ti dospělí, můžu přiznat, že byl můj oblíbenější bratr. Měl největší a nejsmutnější oči na světě, od prvopočátku svého bytí působil zadumaně, smířeně, neprůbojně, tolerantně a vlídně. Nejhodnější a nejchytřejší dítě, co jsem kdy poznala. Tak nějak přirozeně, mimochodem, jako kdyby se ani o nic snažit nemusel a nechtěl, prošel základkou, střední školou a na vysokou nastoupil bez přijímaček.

Jako kdyby u jeho postýlky všechny sudičky vyslyšely tu naivní rodičovskou touhu po šťastném a úspěšném dítěti…

Mno… Po roce ze školy odešel a začal podnikat v pohostinství… zpětně bych mohla vypustit slovo podnikat. Sudičky mu to asi růžově naplánovaly jen na dobu určitou.

Vafinovi je třicet dva let. Je alkoholik. Pořád se tváří, že podniká, ale mám dojem, že pracuje jen na svým konci. Všichni kolem jsme už unavení ze záchran proti jeho vůli. Byl tím uzlíčkem, tím zázrakem, tou nadějí, co dává matce smysl života. Měl jím být navždy, tak si to matky vysnily, tak si to přejí, tak to chtějí mít a tak si to zaslouží! V den mých letošních narozenin mi naše společná rodička gratulovala s pláčem a se slovy, že jsou to asi poslední narozeniny, ke kterým mi přeje, neboť si plánuje se svým životem skoncovati, bo bratru Vafinovi přišla na jejich adresu x-tá exekuce, což nejchytřejší a nejhodnější chlapeček na světě neřeší a tak… A Starší řekla, že je jí mě líto, protože mám hrozný narozeniny a objala mě. Ale já jsem nemyslela na svoje narozeniny. Myslela jsem na tu ukrutnou beznaděj a smutek a zklamání a všechny ty pocity, co se v naší společné mámě mísí. A vnímala jsem je tak intenzivně, až se mi chtělo brečet. Zoufalstvím a vztekem. A bezmocí. Tenhle pocit vyplnil první den, kdy mi bylo třicet devět let. Narozeninový dort jsem neměla, ale přesto jsem v duchu sfoukla svíčku na tom pomyslném dortě v mých představách a přála jsem si jen dvě věci – ať moje děti nikdy nepřestanou dávat mému životu smysl a ať ta, jejímž dítětem jsem, v sobě ještě probudí naději. Jestli je mezi nebem a zemí někdo, kdo má narozeninová přání na starosti, tak mu předem děkuju.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *