Myslím, že se ještě nikdy nestalo, abych to byla já, kdo v naší domácnosti žehrá nad tím, že není dostatečně technicky vybavena. Až teď. Kdyby totiž byla vybavena dostatečněji než nyní, mohla bych sem jednoduše přešoupnout obrázky vytvořený tento týden paní trpaslíkovou. Možná by ani nepotřebovaly komentář, páč jsou výstižný až až…
Prvním obrázkem by beze všech pochyb byl ten, kde je mrňavá osoba s vlajícími vlasy. Osoba má na sobě chrániče, na hlavě helmu a na nohou kolečkový brusle. Osoba drží za ruku atleticky vyhlížející vyšší postavu (zvláštní, jak dcery vidí své otce vskutku nekriticky ;O). Ona vyšší atletická postava náleží na první pohled muži. Muž má též kolečkové brusle, chrániče na kolenou a na rukou a místo helmy má na hlavě brýle. Obě ústřední postavy obrazu zdatně nakresleného propiskou, z který se dá udělat ukazovátko, se šťastně usmívají. V pozadí se prohání ještě jedna anonymní postava na bruslích, za ní stojí zaparkovaný auto před budovou, před kterou jsou rozložený bedny s čímsi… Uf. Tak tohle všechno bych nemusela psát, kdyby byla naše domácnost techničtěji vybavena, bo byste to sami viděli. Jo, pochopili jste správně. Mladší se konečně dočkala své bruslící premiéry pod širým nebem. Nutno uznat, že svou houževnatostí mi při těchto příležitostech nepřestává vyrážet dech. Po dvou hodinách jsme se dopracovaly k paradoxní situaci, kdy jsem se dědičce vnucovala s nataženou rukou, zatímco ona mě odstrkovala a peskovala: „Mami, přestaň se o mě pořád tak bát! Já to zvládnu sama!“ Skončilo to tím, že jsem už nevydržela sevření vlastního žaludku a předala miláčka pod křídla bruslícího Lva se slovy: „Já už na to nemám nervy!“
Někdy v té chvíli si bráchova Princezna zula svý brusle, stáhla ponožku na levý noze a ukázala světu brutální rozpláclej puchýř nasáklej krví. Při pohledu na něj usoudila, že pro dnešek s bruslením končí. V tomto okamžiku mne všichni přítomní – Lev, Mladší, Princezna, Mafin a dokonce i Denča, od které bych to opravdu, ale opravdu, nečekala, počali štengrovat, abych si brusle vypůjčila. Ještěže otec Ámožník, Pepek, Brašule i jeho nová kamarádka bruslili kus od nás, to by na mě těch přemlouvačů a senzacechtivých podlých existencí již bylo příliš. Ostatně stačilo i to málo, co se do mě pustilo…
Nasoukala jsem se tedy poprvý v životě do bruslí, co mají jen jednu řadu koleček a pietně zamáčkla slzu v oku při vzpomínce na brusle, co měly kolečka ve dvou řadách a já na nich jako capart divoce sjížděla kopeček, co jsme měli za domem. To bylo v dobách, kdy mi ještě nikdo neřekl nic o pudu sebezáchovy… Dnes už o něm něco vím, pročež jsem instalaci bruslí nahlásila shromáždění se smíšenými pocity. Jelikož jsem toho času seděla na obrubníku, vyžádala jsem si, aby mě někdo z těch, kteří mě očividně nemají rádi, když mě nutí k takovým věcem, zvednul. A ejhle! Hned dvě zlomyslné pravice ke mně ochotně zamířily! Jedna Lví a druhá Denčí.
Pak jsem chvíli ruku v ruce se Lvem předstírala, že se na těch bruslích vůbec nebojím a děsně by mi to šlo, kdybych jako chtěla. Můj milovaný muž z toho byl tak rozparáděn, že mě odtáhl kus od „startu“, kde pravil: „No, vidíš, že by ses to naučila! Tak zdar!“ Po ukončení věty se otočil a plavmo se vzdálil. Protože ale asi nechtěl, abych si na veřejnosti brusle zula a hodila mu je na hlavu, nakonec se pro mne vrátil a dělal, že to byl žert. Ano, všichni si skutečně mysleli, že to byl žert. Jen Mladší řekla: „Tak to je dobrý! Já to umím a ty ne! Cha chááá!“ „Ale já na tom stojím poprvé,“ bránila jsem se. „Já taky,“ opáčila trpaslíková a mně došlo, že nekecá. „Hmmm,“ udělala jsem tedy, abych si dala čas na rozmyšlenou a vymyslela jsem následující: „No, ty jsi prostě šikovnější. Ale to neznamená, že by ses mi musela posmívat, ne? Nebo se mi snad CHCEŠ posmívat?“ A slunce mých dnů, radost mého života a naděje světlé budoucnosti se zamyslelo, usmálo se koutkem úst a vyhrklo: „Jo!“
Tento můj poklad nejpokladovatější v tomto týdnu stvořil ještě jeden obrázek, ježto stojí za zmínku. „Co to je?!“ Vyděsila jsem se při pohledu na čtvrtku. „To je Julinka, jak se u nás poblila. Leží ve zvratkách na posteli. Ácha cháááá…“ Humor vlastního dítěte začíná přesahovat hranice toho mého. „To je nechutný, fuj! Neukazuj mi to!“ „Nechutný, ale pravdivý,“ pokrčila Mladší rameny a s potutelným výrazem nakreslila Julince do vlasů kostičku: „Hele, tady má ještě ve vlasech mrkev!“
No, ale je to fakt. Pravdivý. Toho odpoledne nám Julča pozvracela sedačku. Tu sedačku, díky které se na noc mění obývák v ložnici. Tu sedačku, která má textilní povrch, který do sebe logicky natáhne vše, co jest mu nabídnuto. Zvratků nevyjímaje. Tu sedačku, na který spím. „A kde bude spát chudák táta?!“ Strachovala se Mladší. „Co se staráš o tátu, když tu není a vrátí se z Práglu až zítra? Že se nezeptáš, kde budu spát já?“ Otočila jsem se na Mladší udiveně, zatímco jsem odklízela zbytky zvratků z koberce (během toho, co jsem Julinku zběsile přenášela z pokoje do koupelny, problila si trasu…) „Ty?“ Otázala se Mladší překvapeně a řekla: „Ty budeš spát na své půlce přece, poblitá je ta taťkova!“ Než jsem umyla podlahu v kuchyni a dlažbu v předsíni, Julča vrhla podruhé. Naštěstí stála nad záchodovou mísou. Utřela si pusu do jahůdkovýho toaleťáku a řekla: „Myslím, že chci domů…“ „Zavolám mamince,“ slíbila jsem, vymyla jí z vlasů zbytky mrkve, sundala potřísněný triko i kalhoty a vyťukala na mobilu příslušný číslo. Julinčin táta přijel do pár minut. Julinka spala.
Když odešli, pokračovala jsem několik hodin v čištění obýváku a průběžně jsem otravovala Mladší pátravými pohledy a opakujícími se dotazy: „Není ti blbě?!“ případně: „Nechce se ti zvracet?!“ nebo taky: „Nebolí tě bříško?!“ Trpaslíkovou to už tak obtěžovalo, až to uzavřela větou: „Hele, mami, chápu, že z toho máš trauma, ale mně je fakt úplně dobře! Bléééé. Hi hi hih.“ Po zbytek večera předstírala k vlastnímu obveselení zvracení, dokud jsem jí nedoporučila: „Víš co, slečno vtipná? Jdi spát. Víš, že brzy ráno jedete se školkou na zábavný program s policií ČR! Tak ať máš nějakou energii, jo?“ „Policií ČR?“ Zopakovala rozšafně. „ČR? To jako že policie čurá? Ácha chááá…“ Vždycky měla čerty v očích, potvora jedna mrňavá. :O)
Tak hezkou první květnovou neděli, silný žaludek a hodně smíchu do toho druhýho zkrácenýho pracovního týdne!
Vaše teta Fily
Add Comment