Vstříc zítřkům

Vstříc zítřkům

Po sérii prosluněných a horkých dní, během kterých jsem odpustila zimě, že vůbec kdy existovala, jsem si stráááášně rychle zvykla na teplem prohřátý vzduch a přijímala jej s takovou samozřejmostí, jako kdyby už nikdy neměl být jiný. I proto jsem se těšila na víkend, který měl být výjimečný.

Dostala jsem totiž od Lva dárek, který mi ještě nikdy nikdo nevěnoval. Lev mi nadělil víkend. Ano, mnohokrát již naznačoval, že by toho byl schopen, nikdy však dosud nenastala chvíle, kdy by se naznačování stalo skutkem. Proto jsem také byla nějakou dobu nedůvěřivá, když mi slavnostně sdělil, že prožijeme tři dny v Českém Krumlově. Jen my dva. Dokonce zajistil pro Mladší azyl v Tcháňatově!

„To seš ráda, že mě to napadlo, co?!“ dožadoval se pochvaly a pro jistotu, snad kdybych si náhodou nevšimla, dodal: „A nejenže mě to napadlo, já jsem to i zrealizoval!“ „Jsem ráda,“ přitakala jsem. „Já jsem totiž strašně chytrej!“ pravil muž skromně. „Hlavně aby bylo hezky…“ řekla jsem já. „To nebude, cha chá!“ děl prorocky. Jak se mělo později ukázat, nekecal.

Do Tcháňatova jsme vyrazili čtvrteční odpoledne. Bylo překrásně! Když jsme vyjížděli, slunce pařilo do asfaltových chodníků našeho sídliště, až se nad nimi tetelil vzduch, stromy obsypané květy omamně voněly a černý interiér auta sálal, jako kdybychom byli flákoty masa, jež je třeba cestou ugrilovat. Nasadila jsem si sluneční brýle a po pár minutách jízdy odhodila i lehkou ležérní šálku, neboť mi v ní bylo horko.

Čím více jsme se blížili k Tcháňatovu, tím bylo zřejmější, že jsme světlé zítřky nechali za námi. V Tcháňatově to bylo nejen zřejmé, nýbrž i definitivní. „Do teď tu bylo hezky! Než jste přijeli!“ oznámila Tchýňka sarkasticky. Z obřího černého mraku se spustilo tolik deště, kolik jsem ho pohromadě již dlouho neviděla. Lev na svém jAblkounu zjišťoval, jaké bude počasí při pátku, a jednotlivé regiony mi pro velký úspěch několikrát zopakoval, přičemž se vždy zarazil u Českého Krumlova, u nějž se věnoval počasí podrobně, oznamoval mi jej po hodinách a ukončil to slovy: „Ti říkám, že tam bude hnusně!“

Ráno nás probudilo vzduchem vlhkým po propršené noci. Mraky se trhaly a slunce se nesměle prodíralo na svět. Bude hezky, pomyslela jsem si. Přibalili jsme o deštník navíc a vydali se na cestu za naším víkendem. Ani nevím, kdy jsme spolu naposledy někde byli sami, takže mi bylo celkem i jedno, jaké bude počasí a lví průpovídky o dešti a zimě jsem lehkovážně komentovala optimistickými odpověďmi. Před Prahou začalo lejt jako ze sto padesáti devíti konví s protrženým dnem. Ani stírače nebyly s to to pochopit. Napadlo mě, že nechávání světlých zítřků za sebou se přestává jevit vtipně.

Kus za Prahou, když déšť polevil natolik, aby se dalo vylézt z auta, jsme zastavili a Lev dle instrukcí paní Penzionové volal, že jsme na cestě. „Už prší?“ hlaholil bodře. Jakmile hovor ukončil, pobaveně se ke mně otočil: „Byla z toho dotazu nějaká zmatená. Říkala, že je tam krásně, svítí sluníčko, je vedro a ona sedí na terase. Prý tam skoro nikdy neprší!“ „No vidíš!“ zaradovala jsem se a rozhodla se dát ještě světlým zítřkům šanci.

Zbytečně. Poslední roh před Českým Krumlovem nás dohnal „náš“ mrak. Nejspíš si chtěl taky užít víkend… „Tak už prší, co?“ obrátil se Lev na paní Penzionovou, zatímco nám otevírala pokoj do apartmánu. Její údiv byl naprosto upřímný, když říkala: „Do teď tu bylo hezky! Než jste dojeli!“ Tak tohle už nevypadá ani jako náhoda, napadlo mě.

Mno. Český Krumlov, nebo alespoň jeho centrum, je přenádherné místo na zemi. A to i v dešti. „Vidíš, to se jen tak někomu nepoštěstí, aby byl tady a bylo hnusně!“ vychvaloval Lev náš bonus. Je fakt, že tmavou sychravou krumlovskou fotku zamlženou od slejváku jsem zatím nikde neviděla. My jich máme dost. Mosty v dešti, hrad v dešti, zámek v dešti, zahrada v dešti, divadlo v dešti, hospodské zahrádky v dešti, Japonci (s kterýma se tam roztrhly tři pytle) v dešti, řeka v dešti, medvědi v dešti, my v dešti… my v hospodě… my v dešti… my v jiné hospodě… my v dešti v hospodě na zahrádce… Pěkný víkend to byl.

V neděli dopoledne jako když utne. Zrovna jsem sbírala v koupelně naše propriety a vracela je do kufru, abychom se mohli vydat na dalekou cestou k domovu s oklikou v Tcháňatově, když na kočičích hlavách pod okny začaly tančit sluneční paprsky. Nepršelo. „Pojďme ještě někam na zahrádku na kafe, když je konečně hezky, než odjedeme!“ navrhla jsem muži. I souhlasil.

Zaplatili jsme paní Penzionové, uzamkli zavazadla v autě a naposledy se vydali historickými uličkami. Bez deště, pravda, vypadaly ještě lépe nežli ty dva předešlé dny. Vybrali jsme si kavárnu se zahrádkou u řeky. Každou chvíli projel kolem někdo na kánoi, zvesela a radostně, jako kdyby bylo bývalo takhle pěkně bez přetržky. Objednali jsme si kávu. Slunce zašlo za mrak. Na obzoru se ukázalo cos černého. Lev se zadíval na oblohu. Po chvíli tichého rozjímání pronesl: „Myslím, že to těm lidem nemůžeme udělat.“ „Co?“ „Myslím, že budeme muset odjet, protože když tu zůstaneme ještě chvíli, přijde sem támhle ten mrak a začne zase pršet.“

Měl pravdu. Nasedli jsme do auta, vzali mrak a odvezli jej nejdřív do Tcháňatova a pak k nám domů. Vlastně šíříme dobro, po našem odjezdu mají totiž mnozí šanci jít vstříc světlým zítřkům. :O)

Krásnou neděli všem, kteří jsou jinde než já. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *