To se stává jen ve výjimečných případech

To se stává jen ve výjimečných případech

„Buď ráda, žes tam nebyla, protože kdybys tam byla, tak bys byla utopená… protože tebe by nikdo neměl čas lovit!“ zakončil muž dramaticky a slavnostně spočinul pohledem na výmluvně temně modrém prstu pravé nohy.

Je to jako nějaká magická formulka. Setká-li se někdo z naší famílie s termínem „stává se jen ve výjimečných případech“, je téměř stoprocentní, že se to stane. Fakt.

Série takových událostí byla v uplynulých dnech odstartována první zářijovou sobotou. Krátce po sedmé ráno vyrazili Lev s Mladší v ústrety dobrodružství, jež se za plavbou na raftu dalo jednoznačně předpokládat. Posádku tentokrát doplnil silný otec Ámožík s potomky – Pepkem a Brašulem. Jistě to byla hodnotnější posila než-li já, o tom není pochyb a jejich zástup jsem přijala s povděkem, neboť jsem z něj vytěžila flákací den u Ámožníků s Denisou a jejich zvířenou. Ačkoli jsem se nemohla zbavit zlé předtuchy, přesto jsem průběh dne hodnotila jako úspěšný, neboť se mi podařilo přečíst celou knížku a na Ámožníkovic ohařku jsem měla takový motivační vliv, že se naučila plavat, jen aby se předvedla, jaká je to frajerka. V pozdním odpoledni mě už dost znervózňovalo, že se nikdo z posádky neozývá a moji pozornost od toho neodvedlo ani holčičí tlachání s Denisou, které by za jiných okolností bylo více než fajn. Už proto, že k němu nemáme mnoho příležitostí.

V sms, která nakonec dorazila, stálo jen: jsme ok, strasnej hlad, jedeme domu.

„No vidíš!“ řekla Denisa a šla nakrájet obří flákotu argentinského hovězího na grilování.

Předtucha má špatná se zhmotnila, jakmile auta s Lví i Ámožníkovic posádkou dojela na dvorek. První se vyřítil Pepek a pobouřeně hlásil: „Málem jsme se utopili!“ Pak se zarazil o potměšile dodal: „Aha, ale to jsem přece neměl říkat…“

„Co se stalo?!“ vyzvídala jsem na něm, protože mí vodáci se jaksi neměli k tomu, aby opustili vůz. Mladší seděla znaveně na zadním sedadle a opírala se hlavou o sklo okýnka, Lev se tvářil poťouchle a nevystupoval. Další, kdo přibyl na dvorku, byl Brašule a na moji otázku reagoval tajuplným „Bylo to nice a epické!“. Odpověď se mi sice jevila jako značně originální, přesto jsem nemohla předstírat, že by mě uspokojila. Došla jsem až k našemu autu a otevřela zadní dveře, aby mohla druhorozená vypajdat ven.

„Co se stalo?!“ zopakoval jsem dotaz o poznání nedůtklivěji.

Extrpaslíková pokrčila rameny: „Spadli jsme do vody.“

„Kdo?“

„Já s Pepkem…“

V té chvíli se otevřela dvířka řidičova a Lev absolutně nekřepce vylezl z auta tváříc se stále poťouchle a velice nenápadně u toho kulhal.

Logicky jsem tedy musela říct: „Co ti je?“

Pak jsem uviděla jeho nabobtnalý temně modrý prst na jeho pravé noze. Ten, co je hned vedle palce. Ten, co o den později označili na pohotovosti za zlomený druhý prstenec.

A pak začali líčit jeden přes druhého, kterak plavba probíhala dobrodružně a Mladší s očima vykulenýma přes půl obličeje překotně vyprávěla, kterak nabrali tolik vody, že se jim raft začal potápět a že to byla hrozná sranda, protože mohla parodovat svůj oblíbený Titanic a volat na Pepka: „Jacku, neusínej! Jacku, je mi zima!“ a tak dále. Pepek se usmál a konstatoval, že to jako byla sranda, ale to, co přišlo potom, už sranda nebyla a že on, Pepek, nemá takových dobrodružství zapotřebí a příště nechť s ním nikdo laskavě na takové aktivity nepočítá.

„Však příště taky nikam nepojedete!“ řekla jsem já.

„To teda pojedeme!“ nesouhlasila Mladší, zatímco si mazala omodrákovaná kolena, co začínala nepřehlédnutelně opuchat do obřích rozměrů. A pak jsem se konečně dozvěděla, co se stalo.

Dle vyprávění to bylo asi takhle: naše posádka úspěšně sjela jez, pod nímž ovšem číhal na kameni zaklíněný cizí raft. Lev sice volal své kapitánské: „Bacha!“, ovšem cizímu raftu to bylo šumák a klidně stagnoval na hladině, dokud do něj naše posádka nenajela. Náraz vymrštil oba nejmenší a nejmladší členy ze člunu a zmizeli v peřejích. Trochu se otřískali o kamenité dno, Mladší popila něco málo z té svěží pramenité vody, a pak je vesty vynesly na hladinu. Otcové pro potomky samozřejmě pohotově skočili. Otec Ámožník zalovil ve vlnách a úspěšně v každé ruce vylovil jedno extrpaslíče. Lví záchranářský skok snad pro větší dramatičnost skončil tím, že si zaklínil nohu v nějakých těch šikovných šutrech a jak se později ukázalo, úspěšně si na dvakrát zlomil zmíněný prst. Otec Ámožník dovlekl děti k nejbližšímu břehu. Krom toho, že každý z nich ztratil pravou botu, byli Mladší s Pepkem poměrně kompletní. A mokří. Jakmile se otec Ámožník rozhlédl, zjistil, že jsou na zalesněném ostrůvku, k němuž vůbec nebude snadné dostat nějaké záchranné plavidlo.

Lev se, vida, že jsou děti zachráněny, vydrápal zpět na raft, kde zůstal toliko Brašule, jež později situaci zhodnotil ironickým: „Klidně se koupou a mě tam nechají samotnýho!“ Zatímco otec Ámožník svlékal děti ze všech promočených svršků a ty drkotaly zuby hledajíc v lesíku mezi stromky alespoň malý paprsek slunce, strhla se na řece velká záchranná akce, do níž se samozřejmě zapojilo neskutečné množství cizích lidí. Jak už to tak bývá, bohužel každý radil něco jiného a jako nejzábavnější nápad vyhodnotil Lev později návrh nějakého jistě zkušeného vodáka, co na něj mrknul a pevným hlasem jej instruoval: „Ty běž nahoru nad splav a zastav všechny lodě!“ Když Lev odmítnul odůvodňujíc to tím, že to není v jeho silách, zkušený vodák se naprdnul a se slovy: „To mám tak rád ty lidi, co si nechtěj nechat pomoct!“ odpádloval.

Nakonec se však otce Ámožníka i s Mladší a Pepkem zachránit podařilo. Oba prckové dorazili do cíle v pánských tričkách, Mladší navíc v náhradních trenýrkách otce Ámožníka. Myslím, že v tu chvíli jí ale byla móda celkem ukradená…

Večer i noc jsme tedy prožili u Ámožníků. Lví prst přes noc napuchnul ještě víc, ač se to původně nezdálo už možné. Neděli jsme tedy prožili opět v úrazové nemocnici. Pondělí jsem pro změnu s Mladší prožila v dětské nemocnici, kde jí nejdříve napsali do nálezu: V sobotu vypadla z raftu, pak nás poslali na rentgen, pak nám řekli, že na ty její hypermobilní klouby je to fakt pecka a že má kolena jaksi vychýlený a vůbec v čudu a že nesmí měsíc cvičit a tři týdny každý den musí do nemocnice na magnetoterapii… Mno, takže super plavba, řekla bych. Ale vás od vodáctví neodrazuju, stává se to prý fakt jen ve výjimečných případech.

Stejně jako třeba reakce na očkování. To podstoupila Mladší ve čtvrtek. Paní Doktorová mě poučila o všech možných reakcích a na moji kontrolní otázku: „A teplota?“ s úsměvem odvětila: „U tetanu málokdy. Fakt jen ve výjimečných případech.“ Je snad jasný, že v pátek Mladší ani nešla do školy, páč si doma užívala s osmatřicítkou. Čímž myslím teplotu tělesnou nikoli zbraň střelnou, aby bylo jasno.

Takže asi tak. Někteří z nás prostě JSOU výjimeční! A basta! Heč!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *