Je malá, drobná, temperamentní až prchlivá, o rok starší než já a je to moje jediná bezdětná kamarádka, což je zvláštní, protože všechny mé historky související s rodičovstvím posuzuje automaticky z druhého (dětského) břehu.
Všichni máme nějaké rodiče a všichni tedy logicky zůstáváme jejich dětmi po zbytky svých životů, přesto se při každém setkání nemohu ubránit dojmu, že u Gabi je tato pozice několikrát znásobena. Ne snad, že by jako dítě působila. Ne snad, že by nevedla absolutně normální dospělý život. Jen ta absence potomků v jejím světě přirozeně přináší jiný život, jiné zážitky, jiné priority, jiné myšlenky.
Naše světy by však pravděpodobně byly rozdílné i za předpokladu, že by se skóre dětského faktoru vyrovnalo. Ona je totiž dobrodruh. V mých očích. Když jí před patnácti lety zkrachovalo první manželství, sbalila svých pár švestek a odcestovala do Anglie hlídat děti. Holka s učňákem a bez jakékoli znalosti angličtiny. A taky, co si budeme nalhávat, bez vztahu k drobotině. To poslední byl taky důvod, proč drobotinu záhy vystřídali psi. Ale anglická periferie byla pro neklidnou Gabi příliš svazující a rozhodla se udělat vše proto, aby mohla zahnízdit v Londýně. A taky udělala. A spolu s tím, jak se z ní vytrácel vztek na život, který nechala tady, plíživě a nenápadně se zbortila i jazyková bariéra. Pak přišel okamžik, kdy to už nebyla holka s učňákem a bez jakékoli znalosti angličtiny, co před něčím bezhlavě utíká. Táhlo jí na třicet. Možná byla mezi ostatními účastnicemi kurzu na letušky i „stará“. Ale nikdo se nad tím nejspíš nepozastavil, protože jak jsem už napsala – je malá, drobná, temperamentní až prchlivá a taky je moc hezká. Ten typ, co bude vypadat mladě i v šedesáti. (Potvora)
Tak nějak se ve zkratce stalo, že si jedna obyčejná česká holka bez zvláštních vrozených ambicí absolutně změnila dějovou linku života. A to všechno jen proto, že její první muž byl idiot, což je důkaz, že i idioti mohou být ve výsledku prospěšní… Dnes pracuje jako letuška a žije v Londýně se svým druhým mužem. Pochází z Kolumbie a v ničem se prý našim chlapcům nepodobá. Říká ona. Ale když tak poslouchám pro změnu já její historky, neubráním se občas úsměvnému konstatování, že v něčem jsou si snad podobní všichni chlapi světa.
Tento týden jsme se sešly jako pokaždé, když zavítá „domů“. Jako obvykle jsme se pokoušely do několika málo hodin vecpat půlroční události. Bylo to náročné, protože hned z úvodu mě Gabi odrovnala líčením, jak nedávno cestovala se svým mužem navštívit jeho rodinu v Kolumbii, čímž docílila toho, že jsem se dlouho nemohla přestat smát, ačkoli jak mi bylo zdůrazněno: „Teď to vypadá směšně, ale to nemá být veselá historka!“ „Promiň, já vím,“ zajíkala jsem se smíchy, ale uznejte sami…
… už v prvním letadle věděli, že zpoždění je tak velké, že druhý spoj z Miami do Kolumbie určitě nestihnou. Nu což, řekli si, poletíme zítra. Našli si malý hotýlek poblíž letiště, kde přespali a protože nazítří do odletu dalšího letadla zbýval skoro celý den, rozhodli se obhlídnout tamější pověstné pláže. „A jak se tam dostaneme?“ zeptala se Gabi muže. Muž pravil, že pojedou autobusem, který jim poradila hodná pocestná a odmítnul ji dále obtěžovat dotazy, kde mají vystoupit, jelikož hodná pocestná řekla, že „to poznají“. „A neměli bysme si aspoň zapsat na papírek, kde je ten náš hotel, abysme ho našli, až se budeme vracet?“ navrhla Gabi a dodala, že je ochotna to sama udělat a uschovat papírek u sebe. Muž však s takovou zbytečností nesouhlasil. Autobus je přece zaveze zase zpět, netřeba dělat z drobného výletu drama. Krom toho si bezpečně pamatuje, že hotel je na Sedmdesáté druhé ulici.
Gabi pokrčila rameny. Bylo to všeobsažné gesto říkající – jak chceš, kamarádíčku, je to tvůj plán… „Všechno ví vždycky nejlíp,“ dodala. Najít kousek od hotelu zastávku autobusu číslo 29 nebylo nic obtížného. Když už cesta trvala asi hodinu a stále neviděli a nepoznávali kýžené „to“, které dle slov hodné pocestné měli vidět a poznat zhruba po dvaceti minutách od nástupu do autobusu, zmínila Gabi jisté pochybnosti. Zanedlouho však „to poznali“ a mohli vystoupit. Ukolébání úspěchem, polevili v ostražitosti a korzovali podél pláží, co se údajně nijak zvlášť nepodobají těm malebným obrázkům, co znám z televize. Při jejich popisu dokonce Gabi použila slova jako „normální“ nebo „obyčejný“, což nějak nekorespondovalo se slovem, který jsem chtěla hodit do placu já, neboť to slovo bylo „nádherný“.
Vnímavý čtenář možná již od počátku příběhu tuší, kam by mohl směřovat. A ano, směřuje. Moment, kdy Gabi řekne: „My jsme se ztratili!!!“, se blíží mílovými kroky. Najít v protisměru zastávku autobusu číslo 29 se již tak snadné nejevilo. Úleva nastavší ve chvíli, kdy se k zastávce konečně doplahočili, odezněla v okamžiku, kdy zjistili, že existuje autobus 29A a autobus 29B.
„Samozřejmě, že jsme nevěděli, kterým jsme přijeli!“ přitakala mi Gabi rozhořčeně. „Ale všechno ví nejlíp…“
Po dvou hodinách jízdy se Gabi přestala ovládat a narovinu na muže zaječela, že jsou naprosto ztraceni, jedou jinam, neví kam a mají tři hodiny do odletu. Tím vzbudila pozornost spolucestujících a našli se i tací, kteří jim chtěli pomoci. „Když ale pochopili, že jsme debilové, co neví, kam jedou, protože si nikdo z nás nepamatoval adresu hotelu, ani jak se jmenuje, zastavil nám řidič mimo zastávku a nechal nás vylézt na takové docela frekventované silnici…“
Protože Gabi odmítla testovat další hromadnou dopravu, muž, jemuž výlet ještě stále připadal zábavný, stopnul taxi. Jakmile se usadili do vozu, chtěla však znát žena za volantem… cíl. „A zase… debilové… Kam jedete? My nevíme! Pak si vzpomněl, že má v kapse klíč od pokoje a že by na cedulce mohl být jeho název.“
Paní taxikářku to pobavilo. Název hotelu ani fakt, že je poblíž letiště, jí nepřipadal dostatečně konkrétní. Muž triumfálně zvolal: „Sedmdesátá druhá ulice!“ Taxikářka propukla v bujarý smích, který mi Gabi přeložila v tom smyslu, že to bylo obdobné sdělení, jako kdyby u nás chtěli odvézt „někam“ na dálnici D1. „Tak to je ten tvůj plán!“ vyčetla muži Gabi na pokraji nervového zhroucení, vyrvala mu klíček a identifikovala na cedulce telefonní číslo. Naděje, že bude na recepci hotelu, se ukázaly jako liché. Na centrále, kam se dovolali, se jich laškovně otázali, v kterém státě vlastně jsou… Do odletu zbývaly dvě hodiny.
Zkrátím to. Nakonec se samozřejmě podařilo hotel podle různých poznávacích znamení lokalizovat, dvojice do něj dorazila včas a letadlo stihla. Za tečkou, která ukončila tuto epizodu dovolené, se Gabi na adresu svého muže ironicky pousmála: „Všechno ví prostě nejlíp!“
„Aspoň máš nezapomenutelný dobrodružný zážitek!“ popíchla jsem ji přátelsky. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy mě zase napadlo, že v něčem jsou si opravdu ti chlapi podobní, ať pochází z jakéhokoli kontinentu. Všechno ví zkrátka nejlíp. :O)
Jarní pozdrav posílá
vaše teta Fily
Add Comment