Balím

Balím

Byt začíná vypadat neutěšeně. Krabice a přepravky plný našeho života se kupí. Rádoby systém přehlednosti vzal za svý po prvním dnu balení. Už nikdy nic nenajdu. A už nikdy se nevrátím do bytu, do kterýho mě přivezli rovnou z porodnice. Příští týden touhle dobou už to bude dva dny domov někoho jinýho.

Balení, zdá se, nebere konce. Vždycky se u něčeho zaseknu. U fotek, u lokny Mladší z jejího prvního stříhání, u vypadených mléčných zubů Starší v krabičce od prstýnku, u náhodně nalezených dopisů Ježíškovi od obou holek i Lva, u pohlednice z první školy v přírodě, kterou mi poslala Starší, u kousku papírku, na kterej Mladší v pěti letech kostrbatě napsala MIJLUJU MÁMA, u hrnků, co jsem si koupila před osmnácti lety do svý první vlastní domácnosti a který leží čtyři roky v krabici, protože je mi líto je vyhodit, u velkýho kapesníku s dírou a skvrnou od inkoustu (byl dědův a když mi ho před dvaceti lety babička půjčovala, říkala o něm jako o všech kapesnících, že se jmenuje Navrátil. Až se odstěhujeme, bude Navrátil to jediný, co mi po dědovi hmatatelně zbylo.).

Už pár týdnů se k nám trousí party puberťaček a odchází ověšeny taškami. Starší rozdává oblečení a boty. Trpasličí návštěvy si odnáší vyřazený hračky a rovněž šatstvo a obuv. „Nevím, na co jim to kupujeme, když stejně nakonec všechno rozdají,“ zabručel Lev tuhle o víkendu, když byla prvorozená zavřená v pokoji a vnucovala někomu společenskou hru, dosud zatavenou v igelitu. „Už vám žádný hračky nekoupíme,“ přetlumočila jsem později Mladší otcovo zabručení. „Hurá!“ řekla paní trpaslíková.

S balením mi zatím pomáhala jen ona. „Mami, popros mě, abych psala na krabice, co v nich je,“ žadonila ve čtvrtek a pokreslila krabici se svými výrobky z keramiky sluníčky. Takže ta je jasná, tu najdeme bez problémů. V pátek ráno, když jsme šly do školy, řekla zamyšleně: „Nevím, jestli jsi udělala dobře, že sis mě vybrala na pomoc!“ „Proč?“ zeptala jsem se. „Víš přece, že malý děti jsou často líný,“ vysvětlila mi a sebekriticky dodala: „Já se úplně bojím, že to na mě přijde!“

Starší, osoba, která když si dá s někým schůzku ve tři odpoledne, začne se chystat v devět ráno a ještě o půl čtvrtý hystericky běhá po bytě a na všechny ječí, že nestíhá a přijde pozdě, tak tedy tato osoba na dotaz, kdy si sbalí aspoň svoje osobní věci, řekla: „Co furt máš s tím balením? JÁ jsem sbalená za hodinu!“ Při kontrolním hovoru vyšlo najevo, že nabyla dojmu, že věci, které jsou ve skříních a šuplících se přece balit nemusí. Na chvíli jsem zalitovala, že tu nebude, až přijedou stěhováci. Třeba by to klukům vysvětlila.

Ještě musím zajít za sousedkou, babiškou Hdviškovou. Cítím se provinile, že ji „opustíme“. Cítím za ni odpovědnost. Zná mě od narození. Jako jedna z mála mi říká zdrobněle. Vždycky mě to rozněžní a dojme. Asi před týdnem mi řekla zdrobněle moje rodička. Řekla mi Filyčko. Takhle mi neřekla už nejmíň pětadvacet let. Svět je vzhůru nohama…

Já si budu do tohohle týdne přát, abych v pátek nebrečela, až budeme odjíždět, abychom se s novým domovem sžili rychle a příjemně a aby se nám tam dobře spolužilo. Doufám, že jsme vybrali dobrou cestu…

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *