Únorový střípky

Únorový střípky

Únor je u konce. Venku to přestává být cítit zimou a nesmělá zeleň se dere o svý práva. Hurá!!! Nikdo jí nedrží palce víc než já.

Dnes jsem se rozhodla zrekapitulovat únor. Nebo spíš to, co z něj nechci zapomenout…

Lenka se zamračila na mobil, a pak do něj řekla: „Ty seš zase ožralej!“

„Nejsem,“ blafovalo sluchátko.

„Ne?“ otázala se a škodolibě navrhla: „Tak řekni třikrát po sobě kyselina hyaluronová!“

Po chvíli mlčení, sluchátko zařvalo: „Cože?!“

„Tak vidíš!“ řekla Lenka triumfálně a zmáčkla na mobilu tlačítko k ukončení hovoru.

„Řekl to?“ zajímalo mě.

„Ne,“ radovala se přítelka.

„Kyselina hya…“ zkusila jsem si.

Dobrosrdečně mne zarazila: „Ani to nezkoušej! To neumí nikdo.“ Pak skromně dodala: „Jenom já!!!“

„Aha,“ pravila jsem obdivně.

„Protože jsem to týden trénovala!“ přiznala Lenka.

Lenka taky byla jedním z těch, komu jsem v únoru přeposlala mail, co pojednával o tom, jaký je rozdíl při výchově jednoho, dvou a tří dětí. Pro ty, kteří ho ještě neznají, musím napsat, že je ukončen větou, že 80% žen rozešle ten mail svým kamarádkám a 80% mužů se po jeho přečtení bude snažit smíchat brzdovou kapalinu se savem, aby zjistili, zda je pravda, že se tím dosáhne velkého kouře. Reakce Lenky byla přesně taková, jak jsem očekávala. Když jsem druhý den po odeslání seděla u nich v obýváku, přinesla mi kafe a prohodila: „Včera v noci jsem si přečetla ten mail od tebe a chtěla jsem ti volat, ale pak jsem si řekla, že to vydržím do rána a řeknu ti to, až přijdeš.“

„Co se stalo?“ lekla jsem se.

„Asi jsem ženská jen z 20%!“ žalovala na sebe chmurně.

„Jak to?“

„Celou noc jsem přemýšlela, kde bych teď mohla sehnat brzdovou kapalinu! Savo mám…“

***

Mladší si během hlášení na téma „cobyloveškole“ naštvaně vybavila: „Při obědě ke mně přišel jeden prvňák!“

„No to je tragédie,“ pokývala jsem soustrastně hlavou.

„To ještě není všechno,“ vyhrkla a zamračila se na mě.

„A co ti udělal?“

„Řekl, že mi bude říkat Náušničko!“ zavrčela drsňačka.

„To je roztomilý,“ odvážila jsem se říct svůj názor. Leč dítě bylo názoru jiného a samozřejmě mi jej hned sdělilo: „Roztomilý, jo? Tak já jsem mu tedy taky vymyslela přezdívku!“

„Jakou?“

„Debile,“ řekla ta něžná dívka s vlasy do pasu.

„To od tebe není moc hezký!“ napomenula jsem ji.

„Není? A víš co? On tu Náušničku hned změnila na něco jinýho!“

„Na co?“

„Taky řekl – debile!“

„Hm…“ Vyloudila jsem ze sebe. Dá se na to nějak rodičovsky reagovat?

Mladší pokračovala: „Tak jsem mu řekla, že nemá žádnou fantazii!“

„Aha a co on na to?“

„Řekl mi Smrade.“

„Mno… ehm… a co bylo dál?“

„Zjistila jsem, že kartičkou na oběd nemůžu nikoho zmlátit…“

„Ona říká i to nejsprostší slovo,“ informovala mě Mladší stran slovníku spolužačky.

„Nevím, co je nejsprostší slovo a ani to nechci slyšet!“ oznámila jsem tak rychle, jak jen to šlo.

Mladší se jala vysvětlovat: „Je to tamto slovo, co křičel taťka, když montoval tu novou zástrčku.“

„Při té příležitosti řekl hodně tamtěch slov… fakt nevím, který myslíš.“

„To je fakt… já myslím to nejsprostší. Ale říkat to nebudu!“

„Neříkej! Já to stejně nepotřebuju vědět.“

„Můžu ti to napsat?“ navrhla holčička.

„Ne, díky. Já to nechci ani číst!“

„A umíš prstovou abecedu?“ napadlo ji a než jsem stačila zareagovat, udělala z prstů pěkné tiskací P. Když byla u pěkného tiskacího Č, zařvala jsem: „Nechci to vědět!“

Spokojeně schovala A z prstů do kapsy u tepláků…

***

Bylo 14. února a Lev se překvapeně zeptal: „Tys chtěla něco k Valentýnu?“

„Ne,“ odsekla jsem.

„To je dobře,“ pochválil mě muž a pokračoval: „Dárek jsi přece dostala už vloni!“

Bylo to v den, kdy jsme se chystali tapetovat předsíň. Vybrala jsem pěknou textilní tapetu s neskromným vzorem evokujícím šedesátá léta. Samozřejmě, že ten vzor na sebe musí navazovat…

„Tys už někdy tapetovala?“ zeptal se Lev a tvářil se skepticky.

„Jasně!“ zalhala jsem pohotově, neboť se mi tapeta líbila a nechtěla jsem riskovat, že z obchodu odejdeme bez ní.

„No tak dobře.“ Děl Lev a tentokrát se tvářil varovně.

„Všechno je tu křivý!“ oznámil Lev cca podesáté a obcházel předsíň, přičemž spravedlivě dělil vyčítavé pohledy mezi stěny, podlahu, strop a mě. Nevím, jak stěny, podlaha a strop, ale já jsem se moc provinile necítila. „No to je,“ souhlasila jsem a netrpělivě pokukovala po tapetě.

„Není se od čeho odpíchnout!“ pravil Lev dramaticky a odešel si zakouřil.

Na balkoně se otázal: „Tak jak začneme? Kde začneme? To je potřeba vyměřit!“

„Hm… tak tam prostě připlácnem ten první pruh a podle toho pak uděláme ostatní,“ navrhla jsem.

Hlava rodiny se zatvářila nevěřícně. Co nevěřícně! Přímo vražedně. Pak pevným hlasem zahřímala: „Tys nikdy netapetovala! Přiznej se!“

Tak jsem se přiznala.

„Potřebujeme olovnici!“ vzal Lev akci do svých rukou.

„Olovnici?!“

„Olovnici!“ trval na svém a čekal, zda se budu stydět alespoň za to, že doma nemáme tak podstatnou věc, jakou olovnice beze všech pochyb je! Protože se nedočkal, po chvíli zvolal: „Potřebuju provázek! Přineste mi někdo provázek! Vyrobím olovnici!“ dodal slavnostně.

Holčičky pobíhaly po bytě provázek hledajíc. Když ho Starší, která neopomněla zabručet: „Ve všem máte bordel. Kdybyste mě neměli, tak nic nenajdete!“, otci podala, tento zvolal podruhé: „A teď nějaký těžký předmět!“ Jelikož se již k běhu nikdo neměl, podal si malou osamělou nožičku, která byla určena k budoucí skříňce do předsíně a přivázal ji na provázek. Pak zvolal potřetí: „Nůžky!“

O pár minut později stál Lev i s olovnicí na židli. Provázek držel dvěma prsty u křivého stropu. Nožička se poslušně snesla k zemi. „Už chápeš?!“ obrátil se na mě. „Ani ne,“ přiznala jsem statečně, neboť jsem tim riskovala újmu na zdraví. „Udělej mi tu značky!“ vyzval mne muž. Poslušně jsem udělala piditužkou, kterou mi půjčila prvorozená, značky na bíle vymalované zdi. „Vždyť to máš nakřivo!“ obvinil mě držič olovnice a udělal si značky sám.

Když na židli vylezl podruhé, měl v rukou roli tapety. Po té, co jsme společnými silami nalepili její půlku, uhladili ji speciálním válečkem a i slepýmu by bylo jasný, že jsou jí značky ukradený, konstatoval: „Super, tak je to nakřivo! Kde jsou ty značky?!“ Vyprskla jsem smíchy. Už jsem to fakt nemohla vydržet.

Lev uraženě odešel kouřit. Než se za ním zavřely balkonový dveře, pravil: „Místo, aby sis vážila toho, že jsem během vteřiny schopen vyrobit olovnici, ještě se mi posmíváš!“

Zbytek tapet jsme lepili bez olovnice. Stěna vypadá super! Stojí před ní skříňka včetně statečné nožičky a visí na ní zrcadlo.

To jinými slovy znamená, že se někam musela podít obří šatní skříň. Poděla se do místnosti, které pořád ještě, už ani nikdo neví proč, říkáme ložnice. Ve skutečnosti je to šatna, pracovna a želví pokoj dohromady. Mladší si nemůže vynachválit, že už s želvama nebydlí. Já zuřím, páč tím pádem trávím v pracovně s želvama skoro celej den. Nevím, jak se k tomu staví želvy. Ale z toho, že se Líza, která je den ode dne větší a větší, pokusila o útěk a dokonce se jí i podařilo nějakou záhadou přehoupnout přes okraj akvárka, by se asi dalo něco usuzovat… Co si o tom myslí ryby, taky nevím. Ale vím jak se jmenují. Řekla mi to Mladší.

„Chceš vědět, jak jim se Starší říkáme?“

„Jasně.“

„Tak tahle největší je Král, ta nejdelší je Dlouhán, tahle malá je Chcípák a ta nová, co přežila, je Holka!“

***

Vyprávěla jsem příhodu o tapetování Druhé babičce. Zasmála se a řekla: „Děda, když ještě žil, tak taky všechno měřil. Nejhorší bylo, když někdy omylem krájel nudle. To jsem musela odejít. On si každou nudli naměřil pravítkem a ukrojil… naměřil pravítkem a ukrojil… naměřil pravítkem… i půl dne mu to trvalo… To se nedalo vydržet!“

A tahle babička, která pořád vypadá, jako kdyby se zastavila v padesátce a ani trochu nestárla (ačkoli jí bude osmdesát), taky řekla: „Hele, mně už není šedesát, abych si nechala otravovat život a zdraví od nějakých blbců.“

***

Během víkendu v Tcháňatově postavil děda s Mladší obřího ledního medvěda. Stál tam na zahradě, vypadal majestátně a z dálky fakt působil jako živý mládě. Mladší si ho prohlídla zezadu, naklonila se k dědovi a zašeptala: „Nezdá se ti, že z tohoto úhlu vypadá poněkud vulgárně?“

Ten samý víkend vyrobili Mladší se Lvem prostorný iglú. Mladší byla naštvaná (na mě), že se nemůže celej víkend válet na zemi ve sněhu.

***

Na parapetu v kuchyni mi rozkvetla orchidej. Kvete už potřetí, má čtyři velký květy a několik nerozvinutých poupat. Lenka, které orchidej nekvete, mi připomenula svoji teorii, že kytky, kterým se daří dobře, nekvetou. Kvetou jen ty zbabělé, co na sebe chtějí upozornit.

***

K výročí jsem od Lva dostala obří pugét lilií, mezi kterýma je spousta jiných kytek. Postupně rozkvétají a voní jako jaro! Taky jsem rozšířila sbírku medvědů. Lev mi věnoval dva tulící se.

***

O Starší nic psát nebudu, jelikož

  1. a) má hnusnou virózu,
  2. b) by mě zabila…

… kdybych třeba napsala, jak jsem řekla: „Jedu pro Mladší. Ve čtvrt na tři budeš v obchodě, kam mi přineseš tašky a pomůžeš mi pak s nákupem domů, jo?“

„Co? Ehm… jo, jasně,“ přitakala prvorozená, aniž by se odvrátila od počítače.

„Zopakuj mi, v kolik se sejdeme, kde a co mi máš přinést,“ vyzvala jsem ji, jelikož počítač a tak dále.

„Cože?“

„Že máš přijít ve čtvrt na tři, to je ve čtrnáct patnáct, k obchodu tady s těma taškama, kde jsou flašky na vrácení!“

„Jo, mami. Copak sem blbá?!“

„Tak zopakuj ten čas.“

„Ve čtvrt na tři budu u obchodu a vezmu tam tu tašku s flaškama!“ zvolala Starší teatrálně.

Ve tři čtvrtě na tři jsem už kapku otrávená bloumala před pokladnami s vozíkem plným poživatin, který jsem jaksi neměla kam dát. I vyťukala jsem číslo prvorozené na mobilu. Kupodivu navzdory všem svým zásadám hovor přijala a jásavě pozdravila: „Ahój, mami.“

„Kde jsi?!“ zavrčela jsem o poznání méně jásavě.

„Doma přece,“ zahlaholilo dítko mé milované vesele.

„Doma? Ty nevíš, kolik je hodin?“

„Ty už seš v obchodě?“ podivovala se s nehranou upřímností.

„Jo, už na tebe tady půl hodiny čekáme.“
„Prosím tě, „ divila se. „Půl hodiny, jo? Vždyť tam mám být až ve čtyři!“

„Ve čtvrt na tři! Domlouvaly jsme se ve čtvrt na tři!“ vnucovala jsem se.

„To není možný, tos URČITĚ neříkala. No nevadí, tak já teda jdu,“ svolila Starší velkoryse.

Když dorazila, culila se: „Nemůžeš se na mě zlobit!“

„Proč ne?“

„Protože jsem tvoje roztomilá holčička! Přece!“

Ale jak říkám, já o ní fakt radši nic psát nebudu… ;O)

***

Byly jsme s Mladší navštívit novou miminkovou Sáru. Starší ne, bo má viry. Lev taky ne, bo jel kupovat knihovnu pro Mladší. Celou návštěvu jsem si chovala miminkovou v náručí. Spala. Trpaslíková Mladší seděla těsně vedle mě, hladila ji, kde mohla a po chvíli mi pošeptala: „Já chci taky takový miminko! Bereme TO  a zdrháme, jo?“

Pošeptala jsem jí zpátky: „Až se TO nají, jo?“

Mafin se jen pousmál a Princezna nás varovala: „Já vás obě slyším!“

Uvědomila jsem si, že Starší bylo jen o půl roku víc, když jsem si z porodnice přinesla přesně takovej balíček domů. Začali jsme mu říkat Mladší a Lvovi se celá vlezla do obou dlaní. Bylo to v době, kdy mi ještě prvorozená sedávala na klíně a brala mě kolem krku. Má pravdu – JE to moje roztomilá holčička. Přece! A Mladší jakbysmet!

***

Jo a Mladší ještě v únoru řekla, že Kaččina babička umí nejlepší palačinky na světě.

***

No a co dalšího jsem nechtěla z února zapomenout, na to si vzpomenu, až se s váma rozloučím.

Tak krásný vykročení do března, těm, co mají tento týden jako my jarní prázdniny, fajn počasí a držte jaru palce jako já!!!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *