„Jsi krutá matka, která ničí svoje ubohé dítě!“ Řekla Mladší a zamávala rukou, aby si uvolnila zápěstí. „Uf, jsem vyřízená,“ dodala ještě, sedla si na stůl a zafuněla podruhé: „Uf, přestávka.“ Obrázek na tílku se utěšeně rozrůstal, paní trpaslíková zašroubovala lahvičku s modrou barvou, spokojeně se zadívala na výtvor a konstatovala: „Možná nejsi krutá matka, je to pěkný. Stálo to za to, co? Ty maminko moje milovaná!“ Bez varování se mi vrhla kolem krku a obdařila mě jedním ze svých brutálních polibků, při nichž se k člověku tiskne vší trpasličí silou, až má jeden pocit, že se mu vykloubí sanice.
Citoslovce „uf“ bych klidně mohla použít taky. Po dvou týdnech v neštovicové izolaci na to snad mám nárok. UF. UF. UF. Pořád přemýšlím, o čem mám vlastně psát, když se v naší samotce nic zvláštního neudálo. Jediným adrenalinem bylo mazání tekutým pudrem. Mladší použila snad všechny formy odboje, na které si troufla. To znamená, že na násilí naštěstí nedošlo, ačkoli jím, pravda, několikrát vyhrožovala. Nejdřív zkoušela oddálit, ne-li zabránit, mazání pláčem. Po té se několikrát pokusila prchat, což v našem minibytě působilo opravdu komicky. Když to nevyšlo, zapojila brblání. Od brblání pod trpasličí fousy je už jen krůček k nadávání a od něj jen skok k výhrůžkám. Jelikož se ani jedna metoda neshledala s úspěchem, napadlo ji počátkem tohoto týdne, že se zapojí do mazání taky a přestane brojit.
„Můžu taky mazat?“ Zeptala se jednoho večera. „Jasně,“ přitakala jsem a podala jí novou vatovou tyčinku. Od toho dne já ťupkuju pupínky a Mladší si zatím maluje po nohou sluníčka, srdíčka a hvězdičky. Jelikož na pupíncích pudrem nešetříme, odpadává z ní ta suchá nadílka všude, kudy se pohne. Nejdřív jsem ji pronásledovala s vysavačem, než mi došlo, že je to naprosto zbytečná práce a rozhodla jsem se vydávat pudrový vločky na podlaze za součást zimní interiérové dekorace.
Po čtrnácti dnech jsem dospěla k závěru, že na neštovicích je vlastně nejhorší nuda. Když pominou horečky, svědění a pupínky se dají na ústup, trpaslík je v plné síle. Je-li trpaslík v plné síle, kterou nemá kde zužitkovat, nudí se. Nudící se trpaslík je velmi neodbytný. Nudící se trpaslík se nedá zmást hraním společenských her, jelikož jej většinou baví jen po tu dobu, kdy vyhrává. Takže každý den dáme partičku karet, pexesa, člobrda, Z pohádky do pohádky a Carcassonne. Trpaslík se pak většinou urazí a rodič je zcela intelektuálně vyčerpán.
S tím mentálním minimem, co mi ještě zbývá, jsem si naštěstí vzpomněla na Ježíška, co donesl barvy na textil. Mladší už sice nezbývá moc jednobarevných triček, ale jsem rozhodnuta obětovat i cos drobného z vlastního šatníku, jen abych už, pro boha, nemusela prohrát v pexesu! ;O)
Tak ještě týden a máme to snad z krku. Už se obě těšíme. Ve čtvrtek jsem přistihla Mladší, kterak jako telefonuje: „Otče, kdy mě už přijdeš zachránit?! Mě to tady už nebaví! Já bych šla snad i do školky!“
Do příště snad nastřádám nějaký záživnější dojmy. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment