Poslední dovolenkový střípky

Poslední dovolenkový střípky

Třetí výlet se obešel bez toho, že bych se něčeho bála, protože jsem do těch velkých vln, co toho dne byly u pláže v roztomilým městečku Peguera, moc nelezla. Za to Lev s Mladší tam vydrželi poskakovat tak dlouho, dokud nevypadali jako scvrklý rozinky. Jediným adrenalinem toho dne pro mě tedy bylo placení lehátek a slunečníku, ale nutno podotknout, že španělština, kterou na mě hovořil vyběrač mincí, se mi zdála mnohem srozumitelnější než francouzština, jíž mne den před tím oslovila paní u hotelovýho bazénu. A nutno též podotknout, že jsem oběma tvrdošíjně odpovídala svojí špatnou angličtinou, což mi v tu chvíli bylo úplně šumafuk, bo jsme se za a) domluvili a za b) u toho nebyl Lev, tak jsem se neměla před kým stydět.

Kdybych měla někdy v budoucnu dovolenkovat na Mallorce ještě jednou, chtěla bych být asi v nějakým takovým letovisku, ale nesmělo by to teda být v tom obřím hotelu u pláže. Tyhle velký věci nemám ráda. Ovšem kousek za rohem jsme v rámci parkování objevili krásný apartmánový středisko a to nám fakt padlo do oka.

Navíc tam měli mimo jiné fajn plážovej restaurant ve francouzským duchu, kde si Mladší dala kopec špaget a usměvavá servírka jí popřála dobrou chuť francouzsky. Paní trpaslíkovou (budu jí tak muset přestat říkat, protože zrovna včera měla sedm a to je vážná věc!) už to množství jazyků nemohlo rozhodit, poděkovala tím, kterej jí zrovna slina přinesla na její českej jazyk a pustila se do jídla. Pro jistotu jsme ten den objeli ještě pár jiných letovisek, nakoupili nezbytný suvenýry a dárečky a kvaltovali do hotelu, neboť auto jsme měli vrátit do osmé večer.

Stálo tam ještě ráno. „Jste ve Španělsku,“ pokrčil rameny delegát a usmál se. Tuto výmluvnou větu pronesl vždycky, když chtěl zdůvodnit, proč autobusy nejezdí podle jízdního řádu, taxíky se loudají, pošta má otevřeno jen ráno a oběd se může natáhnout na tři hodiny. Líbilo se mi být ve Španělsku. Líbil se mi pocit, že se nikam nespěchá. Celoostrovně. Hromadně. Přirozeně. Jako kdyby to místo mělo nějakej zvláštní příděl času navíc. A ten se hodí vždycky.

Když si auto konečně po poledni odvezli, seděli jsme zrovna na terase a pili víno. Zamávali jsme mu. Byla jsem docela ráda, že jsme ho vrátili bez úhony. Díky absenci střechy jsem tomu před třemi dny, kdy jsme ho přebírali, ani nevěřila. Při nejmenším jsem čekala, že se do něj nastěhují kočky. Mallorca je totiž kočičí zemí. Tady by se mé přítelce Lence líbilo, pomyslela jsem si pokaždé, když mi na nějakou kočku padnul zrak. Minišelmy se tu procházejí volně po ulicích, lidi jim nechávají na táccích před domy kočičí jídlo, takže mají asi pocit, že je má každej rád a nikdo jim nic špatnýho nepřeje. Tuhle filosofii jsem pochopila krátce po zahájení dovolené.

„Hele, přesně tahle kočka mi dnes už jednou přešla přes cestu!“ Namířil Lev obviňující prst na černou kočku, co líně seskakovala z chodníku a chystala se bez rozhlédnutí přejít silnici. No nazdar! Dvakrát černá kočka přes cestu?! Uáááá! Moje pověrčivá hlava vyhodnocovala možná nebezpečí, která na nás díky kočce někde číhají. Po dvou krocích se ale zjevila druhá černá kočka a zkřížila nám cestu. Přísahala bych, že ta čtvrtá černá kočka se fakt potutelně chechtala pod vousy! Za rohem jsme zjistili, že v otevřeným dvorku mezi domy je nějakej kočičí flám či co. Bylo jich tam neuvěřitelný množství. Moje hlava na případná nebezpečí rezignovala. Tolik bychom jich ani přežít nestihli :O)

A protože už bylo dovýletováno, užívali jsme si zbytek dovolené u moře, u bazénu, u baru, při procházkách a tak. Trpaslíková se naučila plavat, potápět a skákat do vody, z čehož jsem málem hrůzou zešílela, páč jsem hysterická matka. Ale jelikož o sobě vím, že jsem hysterická matka, snažila jsem se šílet tajně, abych potomka nebrzdila ve vývoji, protože jsem sama musela uznat, že to neutuchající potápění bylo nakonec lepší než to, co vyváděla druhorozená ze začátku. „Fůůůj! Hnusný moře!“ Prskala a utírala si oči dodávajíc: „Tady já nebudu! Zase mi to blbý moře šplíchlo do očí!!!“ A o pár dní později? „Mami, neboj se furt! Vždyť je to jenom voda!“ Na tomto příkladu jsem si znovu ověřila, jak důležitou roli hrají v našich životech motivace. Pro Mladší jí byla desetiletá kamarádka, s kterou si padly do oka. Jmenovala se Ája, byla drobná, milá a byla aquabella. Ano, ve vodě se měnila na malou mořskou vílu zkříženou s delfínem. Na souši se měnila v opatrovatelku svých dvou mladších sester. Pohled na ni mě chvílemi dojímal, když jsem viděla, s jakou samozřejmostí a zručností zvládá bez přítomnosti rodičů roční a čtyřletou trpaslici. Mladší po jejím boku vypadala taky najednou nějaká starší a větší a samostatnější a já si najednou uvědomila, že jí při karetních hrách přestávám nadržovat, při kostkách jí už nepočítám puntíky a nenapovídám, jestli jí chybí dvojice, trojice nebo postupka a při carcassonne se pouští do záměrného boje o města se stejnou urputností jako její otec. Taky často bojovali o město spolu a Lev jí neodpustil ani ň.

Patnáct dní dovolený uteklo tak stráááášně rychle. Vůbec se mi nechtělo vrátit se do světa, kde se s pokrčením ramen neříká „Jste ve Španělsku…“ a úplně nejvíc se mi nechtělo vrátit se k pocitům a potížím, který jsem nechala doma. Ale jak si pořád říkám, že všechno, co se nám děje, má nějakej smysl a význam a nic není jen tak bez důvodu a že i blbý věci, co nás potkávaj, se asi musí dít, aby něco…, bylo tomu tak i teď. A ten návrat domů, kterýho jsem se z mnoha důvodů tak bála, byl nakonec na té dovolené jednou z nejhezčích věcí. A mohly za to dvě věty a jedno gesto. Ta, o které nesmím psát (to je nové indiánské jméno pro Starší) řekla: „Nechceš mě obejmout, mami?“ A když mi v objetí funěla do ramene, slyšela jsem u ucha: „Mně se totiž stýskalo.“ Bylo to letos po milionté, co se mi chtělo brečet, ale poprvé, kdy mi u toho nebylo smutno…

Užívejte zbytku prázdnin, za týden ahoj!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *