Asi před rokem přivezl Lev z nějaké cesty paní trpaslíkové megafon. Možná si dokážete představit, s jakým nadšením jsem jeho dar uvítala, zvláště vezmeme-li v potaz, že tou dobou ještě Mladší nechodila do školky a měla tudíž celé dny na to, aby mne hrou s megafonem obšťastňovala.
Před zblázněním mě chránily pouze dva fakty – vědomí, že Mladší beztak všechny hračky časem schová tak důkladně, že je buď nemůže najít nebo na ně v lepším případku úplně zapomene, nebo naděje, že megafonu dojdou baterie.
Nebyla jsem tak úplně daleka pravdy. Megafon skutečně na nějaký čas zmizel z našeho života. Já jsem tedy věděla, že je naspod růžového koše, leč nikomu jsem to sladké tajemství nesvěřila. Nedávno ho holky našly. Baterie mě krutě zklamaly, stále fungují. Zato v myši a klávesnici je musím měnit každou chvíli! Není to nespravedlivý? Dnes jsem však musela uznat, že jej Mladší využila opravdu prakticky…
Minulý pátek jsem poslala dopisy Ježíškovi. Do té doby byly stále na nástěnce a procházely průběžnou inovací (hlavně doplňováním). „To je dobře, mami,“ pochválila mě paní trpaslíková, „Já už sem si říkala, že si Ježíšek o taťkovi řekne – ten kluk je ale strašně neskromnej!“
Co může dítě dělat, když si vzpomene na dárek, kterej nenapsalo/nenakreslilo do dopisu? Netuším. Ale řeknu vám, co dělá Mladší. Vezme si megafon…
Zrovna před chvílí stála u pootevřenýho okna s megafonem u tlamičky. A celou čtvrtí se neslo: „Ahoj, Ježíšku! Já bysem ještě, prosíííím tě, chtěláááá Malýho Ježíškááá!“ „Mikuláše,“ dloubla do ní Starší, „Ta knížka se jmenuje Malý Mikuláš. Ne Ježíšek!“ „Malýho Mikulááááše! Nějakej jinéééj díl,“ opravila se Mladší a dodala: „Alééé nemááám to v dopiséééé! Tak díky, že mi ho přinesééééš! Ale jestli mi ho koupí mamkááá, tak ho nosit nemusííííš! Konec hlášení!“
Add Comment