Týden ve dvou

Týden ve dvou

Protože byla Mladší nachlazená, prožila i minulý týden se mnou doma. Protože nebyla nemocná tak, že by vydržela, nebo musela vydržet, v posteli, trávila se mnou vlastně týden spíše mimo domov.

Byl to zvláštní týden, protože doma nebyla Starší. Jela na školní výlet do hor. Uvědomila jsem si, s překvapením i mírným zděšením současně, jak mě ten pocit zaskočil. Starší nikoliv. Když jsem jí volala už potřetí za den, řekla shovívavě: „Mami, nevolej mi furt. Já to tu přežiju, už jsem fakt velká holka!“ Uraženě jsem odvětila: „No dobře, zavolám ti teda zase zítra.“ Vyhrkla: „A nešlo by to až pozítří? Nemusíš mi volat každej den a sorry já už musím jít, jdeme s holkama na zmrzlinu…“ Potvora nevděčná, pomyslela jsem si. Ale v tom pomyšlení nebylo zklamání, bylo v tom jisté zadostiučinění, že přes mou úzkostlivou péči z mých dětí snad opravdu jednou vyrostou samostatní lidé. K nevíře.

Mladší se mnou byla na mnoha místech, kam ji od časů, kdy chodí do školky, normálně neberu. Byla se mnou například na masáži. Spořádaně seděla na židličce a zkoumala nové prostředí. Jak se později ukázalo, nejvíc ji fascinoval plakát s lidským tělem, na kterým byly vyznačeny všechny možný i nemožný body, co jen v sobě máme. Od toho dne nehodlá diskutovat o faktu, že je mozek v palci u nohy, jelikož to tam přece bylo nakreslený. Během studia lidského těla se zaposlouchala do jakési relaxační tibetské hudby, čímž patrně načerpala tolik energie, že jí měla přebytky, tudíž se po odchodu z „masírovány“, jak to sama nazvala, chovala jako hyperaktivní šílenec. Večer si pak poručila medovou masáž, o níž nás slyšela s Masérkou mluvit, s odůvodněním, že se potřebuje zbavit stresu. Po ukončení masáže, během níž neměla med jen na zádech, ale lízala ho i z malé kávové lžičky, pravila: „Sice to štípalo, ale bylo to dobrý. To bysme měly dělat každej večer, co?“ „To se nesmí dělat každej večer,“ vyhrkla jsem pohotově a honem jsem pro svoje tvrzení hledala důvody, páč se trpaslíková samozřejmě zeptala: „Jak to víš?“

Mladší se mnou byla na gynekologii. „Proč si sundáváš TOHLE?!“ Otázala se zhnuseně, když jsem si v kabince odkládala. Celý odpoledne jí pak ta zhýralost nešla z hlavy, tak jsme probraly spoustu těch věcí, pro který se hledají špatný slova, když je chcete vysvětlit pětiletým trpaslíkům. „Tak tam já nikdy chodit nebudu,“ usoudila. Pohladila jsem ji beze slov po šišce a myslela si svoje. Zrovna jsem četla příbalovej leták k lékům, co mi Doktor předepsal. „A nemůže mi to vyvolat jiný problémy?“ Ptala jsem se, když jsem od něj recept přebírala. Hurónsky se rozesmál, pohodlně se opřel o opěradlo židle a složil ruce na rostoucím bříšku: „Ha há. Když si přečtete příbalový leták, tak budete mít pocit, že vás chci zabít. Ha há. Ale nebojte se, nechci.“ „Když si přečtu příbalový leták,“ přiznala jsem, „Tak se u mě okamžitě objeví všechny příznaky, co v něm najdu.“ Po dočtení letáku jsem musela uznat, že pravdu měl on. Asi mě chce zabít…

Mladší se mnou byla na mnoha místech a na každý jsme se musely nějak dopravit. Buď pěšky, nebo MHD. Při jedné z našich cest nás minul mladík. Paní trpaslíková se mě okamžitě chytila za ruku a zmáčkla ji. „Co je?“ „Já se bojím,“ zašeptala, „Ten kluk vypadal divně!“ „Se mnou se přece nemusíš nikoho bát,“ připomněla jsem jí. Překvapilo ji to: „Ne? Copak ty bys ho přeprala? S taťkou se nebojím, ten má sílu a přepral by ho. Ale ty?“ „No dovol!“ Ohradila jsem se, „Přece posliluju! Navíc mám deštník!“ Mladší byla spokojena: „Tak to jo. Deštníkem bys někoho mohla přeprat.“ Právě jsme míjely stavbu. Na stavbě byl cvrkot, dělníci kmitali, až z nich v horkým odpoledni cákal pot na všechny strany. Mladší se zamyslela a ukázala na toho největšího, načež bezelstně a velmi nahlas prohodila: „Toho bys nepřeprala!“ Největší na mě zmateně pohlédl. Rozpačitě jsem mu věnovala úsměv a táhla Mladší pryč, než se to Největšímu rozleží v hlavě. „Proč myslíš?“ Zeptala jsem se po pár metrech. „Mami, tys to neviděla?! Prosím tě! Dyť ten měl takový špeky na ramenách! Obrovskýýýýý!!!“ „Špeky? Myslíš svaly?“ „Jo, měl nejvíc tlustý ramena, co jsem v životě viděla!“ Měla pravdu, toho bych nepřeprala. Jenže já bych vlastně nepřeprala nikoho, jsem vyloženě ukecávací typ.

Příští týden nebudeme ani samy ani doma. Letíme na dovču a přivezeme z ní prázdniny! Těšíte se? My děsně :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.