Takže štěkat umím

Takže štěkat umím

Fakt. Zjistila jsem, že štěkat umím. Ne všichni jsou z toho tak odvázaní jako já, což nechápu, protože štěkání je fajn. Zatím jím moc neplýtvám, štěkám jen tehdy, když chci někoho vyprovokovat ke hře.

Mí člověci si ale hru představují jinak než já, jako kdyby to snad ani nebyli velcí divní psi. Pořád mi vnucují nějaký hračky na kousání a míčky, co mě vůbec nebaví. Teda jeden mě i celkem baví. Ten na gumě. Jenže mě nejvíc zajímá ta guma a to, co člověci drží v ruce, když tím míčkem přede mnou všelijak poskakují. Obecně mám dojem, že mě naprosto nechápou nebo jsou dost lakomí, páč mi nechtějí půjčovat ani tu věc z ruky ani různé jiné věci, co si najdu. Já bych si přitom tak krásně hrála i sama, jenže oni mi všechno zajímavý seberou. V jednom kuse mi kradou boty, smetáky, hadry a tváří se vztekle, když chci sežrat koberce. Že se nepodělí ani o kytky, o tom snad radši nemluvím. Nedají mi pokoj ani venku, v jednom kuse mi něco kradou z huby. A to jsem si všimla, že to nakonec sami ani nepoužijí! Klidně ty lákavě vypadající nebo vonící věci vyhazují a sveřepě všem říkají FUJ! Občas se mi sice podaří něco ubránit, páč člověci se se mnou moc nechtějí prát, a když je řádně kousnu, na chvíli je to vyřadí ze hry, čímž získám čas aspoň něco ochutnat.

Dávám jim tím vlastně druhou šanci, aby si s tím nakonec taky mohli pohrát, až jim dojde, jak je to super. Ale ani z toho průjmu, ve kterým ty poklady v podobě skořápek od ořechů, malých kamínků a bezva fujtajblů z plastu byly, snad neměli radost. Už nevím, jak bych se jim zavděčila. Tak jsem se třikrát pozvracela. Když jim ani to neudělalo radost, začala jsem v kuse čurat. Fily pak v noci volala někam na veterinu a asi kápla na doktorku se smyslem pro humor (konečně!), páč tu jedinou pobavilo, když jí řekla, že má štěně, co protíká. Fily smysl pro humor nemá či co, tak mě třikrát v tomto týdnu táhla k veterináři. Neodradilo ji ani to, že jsem ji při druhé návštěvě pohryzala a pokoušela se jí odejít z náruče přes záda, což se skoro i povedlo. Veterinář čuměl a tak jsem na něj zapůsobila, že ten den ani nechtěl zaplatit. No jo, jenže následující den jsme tam šli znovu i se Lvem, veterinář si na mě vzal nějakou mašinku a vyholil mi extravagantní čtvereček na přední pacce a pak do mě píchnul jehlu. Fily mě držela, abych nemohla odejít. Veterinář původně chtěl, aby mě držel i Lev, ale ten začal bělat a říkat, že se mu dělá špatně, tak ho poslali pryč.

Já jsem pak asi za statečnost dostala něco, čemu se říká antibiotika. Nemá to moc valnou chuť, ale já nejsem vybíravá, sežeru fakt všechno. Ani neřeším, že jsem teď pár dní neměla granule a dostávám rýži s kuřecím masem a vařenou mrkev. Lev mi to závidí, říkal, že na to má taky chuť. Já bych se s ním rozdělila, ale když nechce dát ochutnat nic on mě, nedám ani já jemu, to dá rozum.

Od té doby mi ale Fily ještě víc spílá, když venku něco pozřu, a furt mluví o náhubku. Už jsme ho i byli koupit. Nejdřív mě to teda dost namíchlo, když mi ho v obchodě nasadili, ale ukázalo se, že za to dostanu odměnu, tak jsem to chvilku vydržela. Paní prodavačka ze mě byla tak nadšená a rozechvělá, že si chytře nenabrala z misky jen jednu odměnu, ale šla ke mně s celou mísou. No, já jsem holka činu, vrhla jsem se po ní, mísu shodila a všechny odměny se vysypaly na podlahu. Snažili se je sice sbírat čtyři člověci, ale kam se na mě hrabou! Sežrala jsem odměn asi za třicet hladových psů! Tak jsem dobrá. Škoda že mě odnesli pryč.

Takže jak vidíte, umím si zábavu najít, i když mi v tom člověci dvakrát nepomáhají. Ještě štěstí, že je Fily na procházkách přející aspoň v tom, že mě nechá hrát si s jinými štěňaty, jinak bych se z ní už fakt zbláznila. Ale díky ní mám kamarádku Sáru, je to pětiměsíční retrívřice a je o dost větší než já, ale stejně se spolu krásně pereme a plácáme a kousáme a válíme a štěkáme a je to bezva! Hrála jsem si takhle i s menšími psy, ale s těma velkýma je to větší švanda. Sáru vyhlížím vždycky, když jdu ven, páč jsem už vyčmuchala, kde bydlí.

Teď ji vyhlížet nemůžu, jelikož se mnou odjeli na dva dny do Tcháňatova, kde se mám plácat na zabarikádovaném kousku zahrady. Na zbytek mě nechtějí pustit, poněvadž prý nesmím ochutnat nějaký granule proti slimákům. Jak štěkám, člověci se zatím jeví jako ten nejlakomější druh divných psů. Ani se nechtěj prát, co já si s nima jen počnu?!

Tak haf!

Vaše Megííí Fuj

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *