Říjnová premiéra Kašlíka a Rýmičky

Říjnová premiéra Kašlíka a Rýmičky

Kdyby tcháňata po minulém víkendu usoudila, že už nevím, jak na sebe strhnout pozornost, ani bych jim to snad neměla za zlé.

Když jsme se viděli naposledy, bylo to u nás a byly prázdniny. A byl to ten víkend narozeninových oslav, co by byl fajn, kdyby mě nepřepadla ta žaludeční kolika kombinovaná s nějakou ledvinovou kolikou, tudíž mne vskutku nešlo přehlédnout.

Nevím, možná je něco s mým podvědomím či co, něco, co nedokážu ovlivnit. Každopádně mi fakt, přísahám, nebylo vůbec nic, když jsme minulý pátek vyrazili směr Tcháňatov, abychom si tam užili prodloužený víkend. Nebylo mi nic ani tehdy, když jsme dorazili a dokonce ani tehdy, když jsme odpoledne vyšlapali na hradby a proudili spolu s vínachtivým davem a koštovali vzorky u různých stánků. Bylo krásně. Takový ten den, kdy cítíte, že si musíte vychutnat každou teplejší chvilku na sluníčku, protože jich už bude pramálo.

Mno… a do soboty jsem se probudila s rýmičkou. Oběd na zahrádce v jednom lázeňském městečku jsem si příliš nevychutnala, ani všichni ostatní říkali, že to prý bylo vynikající. Já jsem však jaksi přišla o chuť a jak se zdálo, přišla jsem díky rýmičce částečně i o sluch a zrak. Moc fajn to bylo. Po obědě jsme se přesunuli k jednomu z mnoha písáků v okolí, kde se svým obytňákem a dvěma dcerami trávil víkend strýc Jirka. Obytňák postavili kousek od vody, kde se na malé písčité plážičce slunily dvě nafukovací kánoe. Brzy k nim přibyla další kánoe, kterou si přivezl náš děda a posléze do ní i s Mladší hupsnul a plovili se kamsi vstříc dobrodružstvím, u kterých o nás nikdo nestál. Mé obavy, že Mladší skončí v ledové vodě, zahnal strýc konejšivým: „Neboj, je teplá – asi patnáct stupňů! My jsme se před chvílí koupali.“ Nutno podotknout, že to nemínil ani v žertu, ani v ironii, ani v ničem tomu podobném, nýbrž naprosto vážně, a nekecal. Na šňůře natažené mezi dvěma borovicemi se výmluvně sušily jedny pánské a dvoje holčičí plavky. Tak jsem si tam tedy tiše sedla na prkno předstírající, že je lavička a odevzdaně s kapesníkem na nose sledovala, jak dítě s dědečkem mizí v dálce. Vrátili se nevymáchaní!

Mno… a do neděle jsem se probudila s kašlíčkem. Kašlíček mi kapku komplikovala rýmička, páč když nemůžete dýchat nosem ani pusou, je to trošililinku oříšek. Snad aby mi to usnadnil, vyzval mne Lev krátce po poledni, abych na něj nedýchala vůbec, protože kdybych si toho náhodou nevšimla, jsem nějaká nemocná.

Kašlíček i rýmičku jsem si přivezla domů spolu s řízky, co nám nabalila tchýňka jako výslužku a po kterých se večer jen zaprášilo. Potěšily zvláště Starší, neboť tato zůstala na víkend doma toliko s gulášem, který poctivě jedla tak dlouho, dokud ho konečně nezačala nenávidět. Krom guláše jí dělala společnost kamarádka Líla, o které se ještě zmíním.

V pondělí jsem si v rámci kašlíčku, co se rozléhal sídlištěm jako exploze v kamenolomu, skřípla nervík v zádíčkách. To a fakt, že jsem díky nervíku nemohla ležet a ve stoje spát neumím, mě vyhnalo v úterý k paní doktorce, která řekla, že jsem fuj. Nezlobila jsem se na ni, páč jsem si jako fuj i připadala a navíc jsem si na cestu pořídila pěkný opravdu nepřehlédnutelný opar pod nosem a okralé rty. Paní doktorka taky řekla, že mám ještě větší fuj zánět průdušek. Je pravda, že mi v nich pískalo tak, že to bylo slyšet i bez těch chytrých přístrojů, co nosí doktoři rádi na krku. Tak jsem dostala paklík receptíků a na cestu injekcičku na zádíčka.

Napsala jsem Lence, že se určitě nestavím, jelikož jsem bacilonosič a mám antibiotika. Odepsala taky mam antybiotyka, musime byt optymisty. To bylo jediné, co mě toho dne pobavilo.
Ve středu jsem vyhnala k paní doktorce Starší, která nesnese, že na sebe chvíli strhávám pozornost já a pokoušela se mě překašlat. Pchá, naivka! Dostala taky paklík receptů a antibiotika.
Ve čtvrtek řekla, že je jí z těch antibiotik nějak blbě a že ji pořád bolí žaludek.

V pátek ráno s poťouchlým výrazem vplula za mnou do kuchyně a ledabyle prohodlila: „Volala Líla. Asi má mononukleózu. Tak to ji asi mám taky…“ „Tak to je super, tu jsem si přála mít doma, to jsem ještě neměla…“ utrousila jsem sarkasticky, aby Starší neviděla, jak jsem z toho nadšená a odvázaná, pochopitelně.

Mno, takže čekáme na pondělí, abychom se dozvěděli, co krom kašlíka a rýmičky s námi ještě sdílí domácnost. Předpokládám, že tímto sloupkem bych mohla zahájit pravidelnou podzimní sérii nemocenských aktualit… ale spíš doufám, že ne. :O)

Pevné zdraví všem!

Vaše teta Fily, Kašlík a Rýmička

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.