V okamžiku, kdy tohle budete moct číst, bude Štědrý den. A všechna trpaslíčata se nebudou moct dočkat večera, kdy se ozve zvoneček, aby se mohla vrhnout k zářícímu stromečku a počít rabovat.
Nejsem trpaslíče, ale už dnes, když to píšu, to jest ve čtvrtek 21.12., vím, že se taky nebudu moct dočkat. To asi dělají ty rozzářený dětský oči. Dodnes nechápu, kam se ta zář věkem poděje, ale pořád ji hledám. I ve dnech, který jsou všední a v očích, co už mají pár desítek zim za sebou…
Jak už jsem napsala, dnes je čtvrtek. Vánoční atmosféra nás dosud nepostihla. Dívky mé milé se prohádaly podvečerem takovým stylem, že jsem se chodila tajně smát na balkon, abych jim nešla špatným příkladem. Všechno začalo tím, že Mladší pěla: „Slýýýštéééé, opijéééé měéééé…“ „Slyšte je pilně!“ opravila ji Starší. „Hm,“ děla na to trpaslice a přeorientovala se na jinou koledu. O správnosti textu nepochybovala ani okamžik, pročež se bytem vznášelo sebevědomé: „… sééé pokakalóóó děééťááátkóóó…“
Po kulturní vložce Mladší uraženě řekla: „Ona je na mě zlá, mamko!“ „Která ona?“ „Starší!“ „A jak je na tebe zlá?“ „Nemluví se mnou!“ „Proč s tebou nemluví?“ „Protože sme jí s Pepkem stahovali tričko…“ „A proč jste jí s Pepkem stahovali tričko?“ „Aby byla sranda. Chtěla sem Pepkovi ukázat její hrudník…“ „No, tak to se nediv, že s tebou nemluví.“ Paní trpaslíkovou moje odpověď nikterak neuspokojila, urazila se i na mě a sedla si ke kuchyňskýmu stolu. Opřela si bradu, ohrnula dolní ret a chvíli nad něčím dumala. Ne, opravdu nezpytovala svědomí.
„Dobře, jak chceš,“ řekla po chvíli a koukala při tom Starší rovnou do očí. „Myslela sem, že ti odpustím, ale rozmyslela sem si to!“ Starší cukly koutky: „Cos mi chtěla odpustit, prosím tě?“ „Že se mnou nemluvíš, sem ti chtěla odpustit. Ale neodpustím ti to a teď s tebou nemluvím já!“ zakončila triumfálně. Zkoumavě hleděla na sestru a patrně očekávala její nervové zhroucení, v její tváři jsem četla, že pokud skutečně dojde k nervovému zhroucení prvorozené, je ona, Mladší, ochotna jí okamžitě odpustit. Starší však zklamala na celé čáře, jelikož se nehroutila ni náznakem. Naopak – usmívala se, a dokonce pobaveně. Když odcházela do pokojíčku, něco si brblala, což Mladší dožralo už úplně a obrátila se na mě s výčitkou: „Vidíš, jak je sobecká! Ona si klidně mluví jen sama se sebou!!!“
Mno, tak už ty šťastný a veselý svátky vidím v jasných barvách :OD Ale beztak se těším. I na vás. I když my se potkáme až po Novým roce, takže si ten zbytek starýho užijte na maximum a do toho novýho vkročte tou správnou nohou, bez bolavý hlavy a s jediným předsevzetím, který má smysl – být příčinou co nejvíce rozzářených očí.
Vaše teta Fily
Add Comment