Podoby

Podoby

Malá neteř Miminková je svému otci, mému bratru, podobná jako vejce vejci. Vzpomínám si, že ve stejném věku kolem jednoho roku byla i Mladší svému otci, mému muži, podobná jako vejce vejci. Tento fakt přijala rodina jako konečný a nadále se již nikdo vývojem a podobností druhorozené nezabýval, neboť co již bylo jednoznačně definováno, nad tím netřeba dumat. A tak vlastně ani sama nevím, kdy se to stalo, že si ta dvě vejce podobná být přestala…

Stále mě to ale překvapuje, když někdo nezatížený rodinnými dějinami podobnosti konstatuje, že je Mladší podobná mně. Naposledy to byla přítelka Pavla, pro níž byl šok už to, že prvorozená, o niž naposledy slyšela v jejích třech letech, bude mít brzy devatenáct. Pavla stála u naší lednice poseté fotografiemi a skákala očima z Mladší na Starší. Neřekla, jako to dělávají ostatní, že má Starší moji pusu a usmívá se úplně stejně jako já. Ne, neřekla. Koukla na trpaslíkovou a povídá: „To je celá ty!“ „Fakt? Zdá se ti?“ „Jasně! Má tvoje oči, nos, výraz, úsměv…“ Jako kdybych najednou pár z těch fotek viděla poprvé.

Nedávno jsem někde četla, že děti se prý v prvním roce života zpravidla podobají otcům, aby je tak příroda motivovala své potomky milovat a chránit. Možná. Co já vím? Vím jen to, že matky, které s otci svých dětí nežijí, by se bez této „motivace“ mnohdy rády obešly. V podstatě je to absurdní. Například moje rodička byla jistě ráda, když mne – prvorozené dítě – povila a rodina shledala nápadné společné rysy s linií po otci. O pár let později, když otec odešel během jejího druhého těhotenství hledat své ztracené mládí, mi byla podobnost s ním, z které jsem bohužel pro matku nevyrostla, spíše ke škodě než k užitku. A ono je to vážně trochu na hranici zdravého rozumu milovat někoho, kdo vypadá jako někdo, koho momentálně nenávidíte… Ovšem klub nevhodně podobných rozšířili i mí dva bratři, tudíž se s tím rodička musela smířit. Celá léta však dumá nad tím, komu je podobná Sestra.

Asi před týdnem jsme jí s bratrem Mafinem, když jsme si prohlíželi naše dětská fotoalba a žasli nad shodou Miminkové a Mafina, svorně potvrdili, že Sestra je podobná jí. Nevěří nám. Ale je to tak. Čím je starší, tím víc se Sestra na rodičku podobá. To já, čím jsem starší, se víc podobám na babičku. Fakt, že se z bývalého manžela přetvářím na bývalou tchýni však rodičku nějak zvlášť k radosti nemotivuje. No, co nabrečí(m). Stran neradostných emocí musím zmínit i peška bratra Vafina. Ten jako by otci, se kterým vlastně nikdy nežil, vypadl z obou očí, hlasivek i gest. Je to neuvěřitelný. Někdy mě napadá, že to snad ani nemůže být náhoda.

Na druhou stranu jsem někde jinde četla, že si podvědomě oblíbíme osoby, případně hledáme partnery, kteří jsou nám něčím povědomí, připomínají nám někoho z rodiny nebo nás samotné. Víte co? Možná jo. Tak například Pepek Ámožník bude vždycky tak trochu náš a třeba na tom má svůj podíl i to, že když se narodil, tak prostě trochu jako náš už vypadal ;O)  Nebo roční slečna Miminková… zkrátka vypadá jako brácha, je naše bez diskusí, takže ji nelze nemilovat. Nevím, jestli to pravidlo lze aplikovat i na výběr partnerů, tam asi hraje roli víc faktorů. Přesto když jsem se nad tím pokusila zamyslet v rámci možností nezaujatě, došlo mi, že Lev má nemálo fyzických a hlavně povahových shodných znaků s mým dědou.

Těžko říct, jak to má to lidstvo vlastně zařízený, v podstatě je zázrak, že ještě nějakým způsobem funguje :O)

Přeju týden co nejpodobnější jaru!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *