Ti, kteří čas od času zavítají do naší domácnosti, byli mírně zmateni z mého sebeudání. Ano, minulý týden jsem se označila za pořádkunemilovnou, ale realita tomu až tak úplně nenasvědčuje, namítají. A mají pravdu. Podstata toho, že spokojeně nehnijeme v drobcích a nekoulujeme se prachovými koulemi, spočívá… ve smutku, čímž se tento stává v podstatě užitečnou a pozitivního součástí bytí. Když mám smutek, potřebuju zaměstnat ruce. Vy ne?
Vlastně je jedno, jestli jde o smutek přechodný a jednorázový, nebo smutek vleklý. Všichni asi známe oba typy smutků a každý se s nimi vyrovnáváme jinak. S mým vyrovnáváním souvisí zaměstnání rukou, protože je pro mě uklidňující vidět, že jsem schopna alespoň něco změnit k lepšímu. Hmatatelně. Přechodných a jednorázových smutků je v životě habaděj. Někdy vás nakopne špatně sestříhaný účes, zlomený nehet, hádka s manželem kvůli malichernosti, druhá pětka potomka v jednom týdnu, účet za elektřinu, neomalenost cizího cvalíka v dopravním prostředku, fakt, že jste opět šlápli do psího exkrementu, zjištění, že nejste momentálně oblíbeným dítětem svých rodičů, rozčarování nad tím, že kamarádka zas a znova ignoruje vaše SMS a neobtěžuje se odpovědět nebo prostě jen to, že je už předlouho vlezlá neslunečná zima. Smutek má prostě mnoho spouštěcích mechanismů a trvám na tom, že tyto přechodné a jednorázové smutky jsou prospěšné. Jednak proto, že si díky jejich uvědomění člověk patřičně užije radost, když se něco povede nebo vyřeší a pro mě taky proto, že mě donutí k pravidelnému udržování domácnosti v čistotě. ;O)
Bez vleklých smutků by se ale jeden, dva, tři a možná dost dobře všichni rádi obešli. Ale taky jsou. Jsou to smutky, co potřebují na vstřebání víc času, víc energie, víc vůle, mnohdy i statečnosti a naděje. Smutky, který nevyléčíte tím, že vyluxujete a naleštíte i ty skleničky, který vůbec nikdy nepoužíváte. Třeba když jako dítě ztratíte iluze o někom, komu jste bezmezně věřili, když vás v sedmnácti opustí vaše „životní“ láska, když zjistíte, že váš život se ani trochu nepodobá tomu, co jste chtěli, když těžce onemocní, zraní se nebo dokonce zemře někdo blízký, když si přestanete rozumět s přítelem, co měl být na „život a na smrt“, když se bojíte o dítě, co sešlo z cesty, když se zklamete v někom, na koho jste spoléhali, když vy zásadním způsobem zklamete někoho, na kom vám záleží, když… Všichni v sobě obdobu těchto „když“ nosíme, a jakmile nás jedno z nich doběhne, je to boj. Někdo si myslí, že mu pomůže někam zalézt, zahrabat se, vypnout svět a počkat, až emoce vyšumí. Pro mě je tato „léčba“ deprimující, protože i za běžných pozitivních situací mi v hlavě bublá tolik myšlenek, až mám někdy pocit, že kdybych najednou bez varování prošla kolem zrcadla, uvidím, jak se mi z hlavy kouří. A pokud prožívám situaci antipozitivní, bublání v hlavě se násobí, tudíž nemůžu jen tak nečinně sedět nebo ležet, protože bych dozajista vybuchla. Proto zaměstnávám ruce i neúklidově. A miluju to.
Zbožňuju ten pocit, že mi pod nima něco vzniká. Je jedno, jestli to má smysl. Je jedno, jestli mlátím písmenka do počítače, čmárám si na papír, patlám se v hlíně, natírám kdeco, lepím obložení z kamínků na něco naprosto nesmyslnýho, upletu svetry všem barbínám, tupě přeskládám všechny knížky nebo DVD, starosvětsky zaštupuju několikero ponožek, který už nikdy nikdo nebude nosit, udělám koláž z fotek, co mám ráda, umyju a nakrémuju všechny boty, co mi přijdou pod ruku, rozpářu a přešiju (svůj) kus oblečení (většinou ho pak musím vyhodit), ručně ušiju několik povlaků na malý polštářky a obzvlášť dlouho a pečlivě obšívám dírky na knoflíky… a tak. Ne, nevysvobodí vás to z vleklýho smutku. Ale pomáhá to přežít.
Kdykoli jsme doma řešili otázku bydlení, preferoval Lev vždy dům a já byt. Logicky jsme oba hájili to, v čem jsme vyrostli. Jak dospívám, roste i má touha po domě. Není to o domě jako takovém, je to o možnostech. V domě bych totiž měla protismutkový pokoj a vím úplně přesně, jak by vypadal. Byl by stoprocentně umístěn v přízemí a velkým francouzským oknem by se dalo vejít rovnou na zahradu, která by byla sice v neutěšeném stavu, protože bych se o ni starala já, ale tím pádem by byla i naprosto přirozená že ano. Byl by to můj první vlastní pokoj v životě, jelikož dosud jsem se vždy musela o prostor s někým dělit a přizpůsobit se tak i jeho potřebám a vkusu, a proto bych si ho zařídila konečně jen a jen podle toho, jak to chci já. Na stěnách by byla taková ta moje oblíbená sytá okrovožlutá barva, co teple září, jako kdyby vám v místnosti bydlelo slunce. Asi by jí ve výsledku ale nebylo moc vidět, všude bych si dala fotky lidí a míst, co mám ráda. A přitloukla bych si je sama a nikdo by mě nemohl nutit, abych si vyměřovala, jak mají být vysoko a daleko a všechny ty blbosti. Prostě by si tam jen tak visely a bylo by jich tolik, že nakonec by bylo fuk, jestli je v tom systém, protože by se slily v jeden obraz. Obraz toho, co mám ráda. Jo, to by bylo fajn.
A nikde byste nenašli ani kousek skla nebo kovu. Jen dřevo s čitelnými léty a taky děsně měkkou sedačku. Ne studenou koženou, ale takovou tu naducanou polštářovou, do které se ponoříte a máte pocit, že už nikdy nebudete chtít vstát. A ta by asi byla kytičková. Nebo proužková. Ještě nevím. Jedno z toho. Nebyl by totiž nikdo, kdo by mi v tom zabránil a řekl, že je to hnusný a že se to tam nehodí. Ze stejného důvodu bych měla i kytičkový závěsy. Tak. A spoustu polštářů. Barevných i vzorovaných. A krásnej starej poctivej dřevěnej psací stůl s počítačem by stál pod oknem. Když bych psala, mohla bych se kdykoli podívat ven do té divoké zahrady. Taky bych tam měla hóóódně kytek (ale nevím, kdo by o ně pečoval, aby chuděry nechcíply…), malířský stojan, šicí stroj, stav na tkaní a desítky šuplíčků, který by schovávaly poklady – knoflíky, korálky, různobarevný nitě, bavlnky, vlny, drátky, všelijaký druhy papírů, gumiček, stužek, odstřižků i celých látek, všemožný druhy barev, křídy a bohatou zásobu náplní do tavící pistole… Prostě, jak říkám, poklady. :O)
A docela určitě bych si vyrobila velkou patchworkovou deku, protože se mi strašně líbí, ale domů se mi nikam nehodí. A tam bych chodila. Do toho protismutkovýho azylu. A pořád bych něco vyráběla, nebo se jen tak nechala pohltit tou polštářovou sedačkou a v tichu si četla, poslouchala zvuky zahrady a nasávala vůni svíček (jo, ve svým pokoji bych si je totiž mohla zapálit). No jo a v tom mým pokoji by bylo tak strašně příjemně, že by tam bylo absolutně všem dobře a zatímco já bych si třeba ťukala ty svoje písmenka u stolu pod oknem do zahrady, mohl by si někdo další klidně malovat nebo třebas drátovat hrnek… Hm, tak to by se hodilo. Takovej pokoj. Protismutkovej.
Mno, tak momentálně mám naklizeno, s Mladší jsme vyrobily pár bambulí (obě nevíme nač, ale obě jsme cítily nutkavou potřebu je udělat), zasadila jsem si hyacinty a narcisky do truhlíku a dala si je domů, abych nalákalo jaro, sloupek jsem právě dopsala a fakt se vážně zamýšlím nad tím, že si zkusím uplést svetr. V našem společným pokoji. Náhodou je v něm taky fajn, i když nemůžu mít kytičkovanou sedačku, závěsy s kanýrkama, nesmím sama umísťovat obrázky a zapalovat svíčky… Na druhou stranu má okno přes celou stěnu, kterým se dnes celý den poctivě tlačí slunce a odráží se na sytých okorovožlutých stěnách. :O)
Vždycky se dá najít něco dobrýho. Když se chce…
Vaše teta Fily
Add Comment