Abych se přiznala, vlastně ani nevím, co do tohoto předvánočního sloupku napsat. Původně jsem, pravda, chtěla navodit předvánoční atmosféru popisem školkové besídky, leč neudálo se na ní nic mimořádného. Nikdo neuhořel, nikdo nic nepokazil, zkrátka žádnej pořádnej trapas natož adrenalin…
… trpaslíci vcházeli do třídy v uctivých rozestupech. Na sobě měli bílý trička, o několik velikostí větší, než jsou oni sami. Některým z nich koukaly jen nahatý nožky a pidipalečky, co roztržitě cvičily nahoru a dolů jako při lekci pilates. Na zádech trpasličích andílků se třepotala křídla z papíru, na čelech i těch nejmenších se třpytila stříbrná hvězda, holky měly po copáncích vlnitý vlasy, víčka nalíčená stříbrnou tužkou a na ústech růžový lesk. Dojalo mě to natolik, že jsem i potlačila povzdech nad brzkou nákazou viry a bacily, neboť všechny dívky, ano i ty nejvíc kašlavé a průjmující, dokonce i ta, která měla půl dne staré neštovice, si rtíky popatlaly tím samým leskem. Beztak už to bylo jedno… Pohled na miničlovíčky, kteří obřadně a se zaujetím nesli zapálený hořící čajový svíčky, byl překvapivě působivý.
Paní trpaslíková byla s rodinnou účastí spokojená. Dokonce dorazil z Práglu i Lev a naši rodinnou klaku netradičně poslílila moje rodička, která byla z přítomnosti tolika trpaslíků jako v Jiříkově vidění. Konečně se nás sešlo víc než já. ;O)
„… proč jsi nepřišel na besídku, dědo?!“ Pokárala Mladší taťku, když jsme rodičku odvezli domů a zasedli ke kávě. „A může se tam kóřit?“ Pravil děda. „No, dědo!“ Vykřikla trpaslice pohoršeně, „Ve školce se přece nekouří! Nikde se nemá kouřit! Budete mít černý plíce!“ „Tak to já začnu chodit do školky, až se tam bude moct kóřit,“ dobíral si ji. Náš děda je v dobrém rozmaru. Minulý týden ho totiž potkal předvánoční zázrak.
Ano, zázrak. Přesně v den jeho 55. narozenin. Nekecám. Chcete to slyšet? Tak odkud bych začala? Můj taťka žil se svojí maminkou odjakživa sám. Úplně. Tátu nikdy nepoznal. V době, kdy se naše osudy propojily, to byla v podstatě jeho jediná příbuzná. Když potom zemřela, byli jsme jediná rodina, co mu zbyla.
Když se vracel minulý týden domů z práce, byl to den jako každej jinej, když nepočítám fakt, že toho dne slavil pětapadesátej rok svýho života. Doma na něj, navzdory očekávání, nečekala příjemná manželka s gratulací, nýbrž nasrštvaná osoba, která zabručela: „Máš ve schránce dopis od nějaké ženské. Já ti to teda nosit nebudu! Di si pro to sám!“ Otec, zpytujíc cestou ze schodů k poštovní schránce své svědomí, zmateně poslechnul manželčinu radu, vydoloval ze schránky dopis, a ač se snažil sebevíc, ženský jméno uvedený u zpáteční adresy, mu neříkalo ani zbla. „Sem si myslel, že se už jako rozvádíme a nevěděl sem kvůlivá komu,“ řekl mi později svým osobitým stylem.
Dopis začínal omluvou a ujištěním, že pisatelku nezná. Rodičku to uklidnilo jen natolik, že manželovi nabídla kuře s rýží. Než zmizelo poslední zrníčko rýže z talíře, seděl taťka u kulatýho stolu nad obranými kostmi a konsternovaně hleděl na bílej kus papíru. Člověk, co čte po letech o svým otci, kterýho v životě neviděl, vypadá tak nějak jako on v tu chvíli. Nevěřícně. Zvlášť, když na konci dopisu stojí podpis – Božka, tvá sestra.
Není to snad zázrak? Není v tom něco přinejmenším zvláštního, že jeden starej pán, co před dvěma lety zemřel, pocítil nutkání říct svým čtyřem dětem, že mají někde bráchu, o kterým nikdo neměl ani tušení? Není v tom něco osudovýho, že si tyhle „děti“, z nichž nejstaršímu je dvaašedesát let, najaly detektiva, kterej hledal tak dlouho, až se dohledal a dopis s tímhle šokujícím nálezem byl doručen přesně v den taťkových narozenin? Myslím, že to zázrak je. Myslím, že šance najít svoje kořeny se nenabízí každý den…
… a taky si tak nějak myslím, že zázraky se v tomto čase mohou dít i těm, kteří už na ně ani nevěřili. A za ten pocit jsem moc ráda. Hřeje a je cítit nadějí v dobrý konce.
Tak vám přeju, aby se vám zázraky nevyhýbaly, aby zítra Ježíšek cestou k vám nezabloudil a aby vám kolem štědrovečerního stolu proudila jen a jen pozitivní energie.
Vaše teta Fily
Add Comment