Vzhledem k tomu, že aktuálně jsme někde na cestě do domoviny, rozhodla jsem se vám poskytnout další ochutnávku z připravovaného pokračování Trpaslíkova. Takže jedno letní ohlédnutí do doby, kdy byla Mladší opravdová paní Trpasíková…
V pátek ve večerních hodinách jsme naplnili kufr auta k prasknutí. Mladší chvíli stávkovala, protože její kolo prostě již kufr nepojmul. Brzy si však uvědomila, že jí to vynahradí pobyt s dědou a babičkou a do auta usedla s písní na rtech. „Už tam budem?“ zeptala se za prvním rohem a sama sebe tím pobavila. Po zbytek cesty častovala sestru dotazy: „Si novmávní nebo čo?“ nebo taky: „Si zváštní nebo čo?“ Když jsme zastavili na odpočívadle, všimla si miniaturní chaloupky o něco větší než ptačí budka. Lev jí tajemně prozradil, že jest to příbytek trpaslíků. Vůkol voněl les. Mladší prchla do bezpečí auta, vykukovala pootevřenými dveřmi a šeptala: „Nejde sem nějakej tpasvík?!“ Nešel.
V sobotu si holky zvolily program. Naše městský příšery prahly po lese a hledání hub. Tchýňka pravila: „Já nikam nejdu! Hrozně se bojím klíšťat! Ale vy si klidně jděte…“ Nakonec šla též, nesla nožík a tašku, na kraji lesa si našla velkou hůl a konstatovala: „Je sucho.“ Bylo sucho. Starší našla sedm babek. Já jsem našla sojčí pírko, Lev rozmačkanou plastovou láhev, tcháník vyrobil lodičku z kůry a Mladší po deseti minutách otráveně řekla: „Našva sem mvaveniště.“ Pak dodala: „Mě to tady už nežajímá! Já chči do vestauvače!“ „Industriální dítě!“ reagoval na to Lev a věnoval mi vyčítavý pohled. I ten poslední pařez v lese pochopil, čí zásluha to je a mně zacukaly koutky vzpomínkou na Pelíšky. („… to je ta tvoje výchova! To měla být moje výchova! Ale to bych nesměl vytáhnout paty z bytu!!!…“)
Tchýňka se však přidala na stranu Mladší, což vyprovokovalo Starší k výkřiku: „Všichni jste netrpělivýýýýý!!!“ Aby demonstrovala svoji trpělivost, odešla s očima zavrtanýma v jehličí kamsi do útrob přírody. Útroby ji vyvrhly u silnice, kde v příkopu vítězoslavně nalezla další tři babky, které korunovaly její okatou trpělivost a mohli jsme jet hledat restauraci, po níž toužila nejmladší a nejstarší členka naší pseudohoubové výpravy. Chtěla jsem zazpívat „V lese, jó v lese na jehličí…“, ale vzpomněla jsem si jen na to, že se tam žení Šmudla.
Restauraci jsme nenašli. Našli jsme farmu. Měli na ní živý koně, kterých se Mladší bála a na dotaz: „Chceš se svést?“ odpověděla: „Chči, ave nechči!!!“ Taky tam měli pštrosí stejky, čemuž neodolala mužská část výpravy. Okusila jsem. Bylo to nedobrý. Starší řekla, že je to hustý. Toto slovo má nyní velice v oblibě. Tak v oblibě, že vytlačuje její oblíbené slovo trapná(-ý,-é,-í). Jestli se chce někdo zeptat, zda si ho již přisvojila i Mladší, odpověď zní – pochopitelně.
Po návratu z výletu se ještě cachtalo v bazénu na zahradě, jelikož slunce svítilo, pálilo a hřálo, jako kdyby vědělo, že tak musí činit do zásoby, neboť si někdy od úterý bere dovolenou a nastoupí déšť. Mladší dostala od dědy potápěčskou výstroj a běhala po zahradě se šnorchlem v puse. Starší zase dostala plechovku a kojila svoji nechutnou zálibu – chytání mandelinek a následné strkání plechovky plné zmítajících se hnusíků ostatním lidem pod nos. Sdělila jsem Starší, že narve-li mi ještě jednou to svinstvo k obličeji, tak jí do plechovky nazvracím, ona radostně souhlasila – to prý ještě s mandelinkama nezkoušela…
… no a příště se sejdeme zpět v roce 2011 s aktuálním zpravodajstvím z letošní dovolené. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment