Vzpomínky na prázdniny

Vzpomínky na prázdniny

První prázdninový víkend mi přinesl několik vzpomínek na dětství. Úplně nečekaně. „A co budeme o prázdninách dělat?“ Zeptala se Starší a protáhla obličej při dovětku: „To vypadá na pěkný nůďo!“ Čtrnáct dní u moře, které jsou už za námi, do prázdnin asi nepočítá…

A tohle je ta chvíle pro vzpomínky. Když jsem byla malá holka (ano, je to k nevíře, ale i já jsem jí bývala), nikam jsem moc na prázdniny nejezdila. Jednou jsem byla na pionýrským táboře a mám na to dodnes tak živý vzpomínky, že jsem své dítě nikdy nenutila, aby podobnou zkušenost získalo. Párkrát jsem byla u babičky na chalupě.

Poprvý jako pětiletá. Vzpomínám si na vůni houbové polívky, kterou babička často vařila z hříbků, co nasbírala brzy ráno v lese. Měla svoje místa, na který chodila, když jsem ještě spala. Babička taky velice často vařila boršč. Jednou jsem se z něj pozvracela na dvorku, po kterým pobíhaly slepice. Strašně jsem se jich bála. Přemlouvala jsem tenkrát babičku, aby jednak boršč už nikdy nevařila a druhak vyměnila houf slepic za kotě od sousedky. Bylo celý zrzavý a mělo modrý oči. Nikdy v životě jsem už potom takový kotě, natož velkou kočku, neviděla. Babička obé odmítla. S nefalšovanou uražeností mých školkových let jsem odešla do pokojíčku, kde jsem spávala, z černýho odřenýho kufříku poděděnýho po mámě jsem vysypala pár umělohmotných panenek s příslušenstvím a několikero korálů na krk, na nichž jsem si velmi zakládala, sbalila jsem do kufříku pár triček s fleky od třešní a modrý trenýrky, co jsme tenkrát my holky nosily všechny. Na zápraží jsem do kufru přihodila dva šneky, který jsem „chovala“ v krabici od bot. Přece je v takový sobecký rodině nenechám! „Kam jdeš?“ Zeptala se babička. „Domů!“ Prohlásila jsem sveřepě. „Tak ahoj,“ řekla na to ona bez jakékoli známky vzrušení a odnesla si do kuchyně svazek kytice z čerstvě nastříhané divizny. Posmutněle jsem došla k vrátkům. Jak mě může nechat odejít?! Neměla jsem ani ponětí, že mě pozoruje malým okýnkem.

V té chalupě byly jen malý dvoukřídlý okýnka. V nich byly naškrobený miniaturní záclonky na liště a okna lemovaly závěsy z červenobílé kostky převázaný malou stuhou. Za jedním z těch okýnek seděl můj děda. Můj děda chodil v kostkovaný flanelový košili a montérkách. Byl vysokej, měl plnovous a brýle s tmavými skly. Často se mu na krku houpal foťák. Nejčastěji ale seděl za tím okýnkem a zavřenými dveřmi bylo slyšet jen ťukání psacího stroje. Všechny ty detektivky jsem přečetla až jako velká. Pár jsem jich i viděla v televizi. Na některých záběrech byl i rybník, v kterým jsem se koupávala. Ten den, kdy jsem odešla s kufříkem, jsem ale nic z toho ještě nevěděla.

Děda mě dohonil za brankou. Vlastně se ke mně dokulhal. Po té, co ho v mládí střelili do nohy, už nikdy normálně nechodil. „Složil jsem ti básničku,“ řekl jakoby nic. Zvedla jsem ubulený oči: „Jakou?“ Podal mi pomačkanej kapesník, abych si utřela nos. Takovej ten obrovskej látkovej. Žádný papírový náhražky. Miluju látkový kapesníky…

„Tak poslouchej,“ vyzval mě a sklonil se, aby mi líp viděl do obličeje: „Ježibaba lesem běží, že si chytí jelena. Jelena však chytí stěží, protože je střelená!“ Usmála jsem se. Děda mi podal ruku a pomalu jsme se spolu vraceli. Když „zamknul“ branku drátěným očkem, mrknul na mě: „Ještě mám jednu – šel pejsek na pivo, vypil ho jen trošku. Utíkal, nedoběh, počural si nožku!“ To mě už strkal do kuchyně. „Tak jsem ti udělala palačinky s malinama,“ řekla babička a obrátila se na dědu: „Dáme si kafo?“ „Dáme si kafo, Květinko,“ přikývnul děda. Vrátila jsem šneky do krabice. Přes noc utekli…

Na tý samý chalupě jsem o několik let později zažila svoji první lásku, první venkovský zábavy a poprvé jsem byla u toho, když můj děda dostal infarkt. To sem ale nepatří.

„Co budeme dělat o prázdninách?“ Zopakovala jsem po Starší. „Nevím, asi prázdninovat. Ale jestli je ti to málo, můžeš procvičovat matiku. Ráda ti připravím několik testíků.“ Ale po pravdě řečeno, nevím ještě konkrétně, co budeme dělat o prázdninách. Jen mi je tak trochu líto, že holky nikdy takový chalupový zážitky s prarodiči mít nebudou. A ještě víc je mi líto, že Mladší mýho dědu nestihla poznat.

Užívejte prázdnin a dopřejte dětem pár těch vzpomínek, který budou barevný i po letech.

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *