Čtvrteční otázky a odpovědi

Čtvrteční otázky a odpovědi

Přejít tu příšernou křižovatku, co dělí cestu mezi domovem a školou, je jen pro otrlý jedince. Znamená to stihnout zelenou na třech semaforech a současně se nenechat přejet auty, autobusy a trolejbusy, který v tý době zatáčí z kopce doleva. Ano, v tý době, kdy mají chodci zelenou… Je to fakt bezva adrenalin, dopřávám si ho minimálně čtyřikrát denně a někdy na sobě už pozoruju roztomilý tik v oku, kterej se probudí, když hypnotizuju semafor, abych vystartovala o sekundu dřív, než červená přeblikne na zelenou. Tahle silnice mi teda chybět fakt nebude.

Ještě lepší to je, když si nějaký řidičský hovado „spočítá“, že odbočí dřív, než dojdeme na místo, kterým projede. Protože s Mladší většinou utíkáme, bo to máme vypočítaný, šlape pak řidičský hovado na brzdy nebo nás prostě objede. Ve čtvrtek na nás pobouřeně troubil kamion, jako kdybychom mu tam snad zavazely schválně a nevšimly si, že je větší a vůbec. Zatroubil tak, až jsem sama nadskočila a Mladší jen vyděšeně kroutila hlavou, aby zjistila, odkud se na nás co řítí, by to způsobilo náš nevyhnutelný skon. Otočila jsem hlavu po směru troubení, řidič tam seděl vychechtanej a cosi divoce gestikuloval. Tak mě to vytočilo, že kdybych nevěděla, že běžíme přes křižovatku na čas, asi bych se vysápala k němu do kabiny a umlátila ho školní aktovkou. Těžká je na to dost.

„Kdo to byl, mami?“ zeptala se paní trpaslíková, jakmile jsme se udýchaně ocitly v bezpečí (= rozuměj na chodníku). Ve mně to vzteky vřelo, až bublalo, takže jsem si v záchvatu znechucení spontánně ulevila procítěným: „Nevím, nějakej DEBIL asi!“ Mladší mi pobaveně pohlédla do tváře a rozesmála se: „Chich… nějakej DEBIL? Tys řekla DEBIL?“ Vypadala velmi, ale opravdu velmi, potěšeně. „Jo…,“ připustila jsem neochotně, „Ale nemusíš to po mně opakovat.“ „Tak se za to nestyď, mami,“ poradila mi trpaslice a spiklenecky dodala: „Já mám to slovo taky oblíbený! A víš, cos měla udělat?“ „To nevím. Co?“ Mladší se rozzářila: „Mělas mu ukázat prostředníček! Takhle! Hele!“ „Nedělej to, není to slušný. A vůbec – to by takovýmu… ehm… pánovi bylo úplně jedno, prosím tě.“ „Ale nebylo,“ řekla Mladší přesvědčivě a předvedla, co všechno jsme mu mohly ještě pantomimicky ukázat. Je v tom fakt dobrá. Taky dost vzdělaná. Škola je opravdu praktický místo, páč tam dopochytila to, co nestihla pochytit od Starší… Když vyčerpala repertoár tím, že si dvěma prsty zamířila do zamračených očí, pak je pomyslně zapíchla do mě a pěstí si výhružně udeřila do rozevřené pididlaně (což mělo značit – sleduju tě a dám ti nakládačku!), dychtivě se zeptala: „A mami, který prsty kromě prostředníčku jsou ještě sprostý?“

Tím si otevřela nějakou přihrádku v hlavě, kde jsou jen samý dotazy, takže pak celý odpoledne chodila a ptala se, co znamená márnice, pozivitivní (vyšlo najevo, že se jedná o slovo pozitivní), médium, kulicha (vylezl z toho kulich) atd. Pak se zeptala, jestli vím, co mají ona, Káča a Adélka společnýho. „Nevím,“ odvětila jsem pravdomluvně a pohybem hlavy ji vyzvala, aby mi to prozradila. „No… my jsme zjistily, že máme všechny tři hodný tatínky. Já teda nejhodnějšího!“ „To je dobře,“ usmála jsem se, ale jak se ukázalo, pointa byla jinde, neboť Mladší triumfálně řekla: „A všichni tři jsou stejní nerváci, když spolu sportujeme!“

„Ale prosím tě, to snad ne?!“ řekla jsem já a než mě napadla nějaká výchovná věta, přišlo mi na mysl něco jinýho: „Hele, to se takhle bavíte i o maminkách?!“ A už jsem si v duchu představovala, kterak Mladší vbíhá nazítří do třídy, kde svým přítelkám nadšeně líčí, jak její matka ječí na ulici na lidi, že jsou debilové… To abych si v pondělí na třídní schůzky rovnou nalepila na čelo cedulku s nápisem cholerik roku, napadlo mě. „Ale ne!“ uklidnila mě paní trpaslíková, „Nerváka maminku má jen Adélka, protože spolu lyžují.“

Pak přišla Starší a řekla, že napsala dvě nové básně, které musím slyšet. Básně byly kupodivu vtipné, nikoli destruktivní či morbidní jako obvykle. Když jsem ji za vtipnost pochválila, pravila: „Mladší je ještě vtipnější. Už ti řekla, jakýho si přeje manžela?“ „Ne. Jakýho si přeješ manžela, Mladší?“ zajímalo mě. Ušklíbla se a mávla rukou. Starší však ochotně odpověděla za ni: „Říkala, že ani nemusí být moc bohatej. Že by stačil milion. Tak jsem jí řekla – ale milion je hodně peněz. A ona se zamyslela a řekla – dobře, tak dva!!!“

A Mladší na to: „Našly jsme s holkama ve škole na záchodě vložku. Adélka vůbec nevěděla, co je menstruace! Tak jsem jí to musela vysvětlit!“ „Aha,“ vydechla jsem a už jsem se cítila v pochodech dívčí mysli dosti dezorientovaná, z čehož mne vysvobodil telefon, kterej zašeptal – máte zprávu, drahá! Zprávu psal Lev a ptal se, jestli musí být u toho, když se bude ověřovat jeho podpis. Najednou jsem věděla, že ten den mě už nepřekvapí nic…

Hezkou březnovou neděli. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *